Dokument v průběhu dvanácti let sleduje příběh jedné velké rodiny. Připravila Bronislava Janečková. „Probuzení“ je unikátní sběrný dokument, který vznikal v průběhu 12 let. Na ploše necelé hodiny je zaznamenán vývoj osudů dětí, které se mezitím dospěly, a jejich několikrát trestaného otce Pavla. Je to příběh o ideálech a dobrých předsevzetích dospělých, která se nestávají realitou. Děti si v něm pro změnu nechávají zdát o lepších podobách otců a matek. Jenomže pak přijde probuzení.
Natočeno v letech 1990 – 2002. Premiéra 19. 6. 2002 (ČRo 3 Vltava, 21:45 h.; 59 min.).
-brj- (= Janečková, Bronislava): Probuzení. In web ČRo, b. d. (anotace). – Cit.: Dramatický příběh života jedné velké rodiny, kterou tvoří kromě Pavla K. několik dalších otců a matek a devět dětí. Pozoruhodné na tom je, že ani jedno z těchto dětí nežije se svými rodiči. Pokud vůbec žije… Tento dokument je pokračováním pořadu Nechte děti snům, který byl v Českém rozhlase natočen v roce 1993 a vzhledem k tomu, že vznikal časosběrnou metodou v rámci několikaletého období, je možno říci, že se jedná o vskutku mimořádný dokumentaristický počin. Každý dokumentarista ví, že se za tématy svých pořadů musí vypravit. Bývají to cesty spletité a najít ten správný námět už znamená polovinu úspěchu. Jsou však témata, která autory dostihnou sama. Sledem neuvěřitelných náhod tak vznikl rozhlasový dokument Probuzení, který byl natáčen v průběhu dvanácti let…
Psal se rok 1990. Česká společnost byla po sametové revoluci euforická a plná nadějí. Toho roku byl zvolen prezidentem Václav Havel a tisícům odsouzených udělil amnestii. Tak se po čtyřech letech dostal na svobodu také recidivista a zloděj Pavel. Potkala jsem ho na úřadě v Praze 6, kam docházel za svým kurátorem. I on chtěl být v lepší společnosti upřímně lepší a rozhovor s takovým člověkem docela dobře zapadal do atmosféry doby.
Jeho největším přáním bylo dostat do vlastní péče své tři děti, které kvůli selhání matky a jeho odsouzení trávily už třetí rok v dětském domově. V očekávání brzkého šťastného konce a dojemného shledání otce s dětmi (to máme rádi nejen my dokumentaristé, ale i rozhlasoví posluchači) jsem se – vybavena mikrofonem – čas od času zastavila u Pavla na kus řeči. Jeho vyprávění napovídalo, že jde o člověka inteligentního, který se dopustil jen několika selhání. Měla jsem možnost natočit i návštěvu jeho dětí v dětském domově. Tam už nejel sám, ale se svou novou družkou. Všechno nasvědčovalo tomu, že brzy vznikle nová rodina.
Všechny ideály se zlomily jedné noci v půl třetí ráno, kdy zazvonil telefon. Vzrušený hlas Pavlovy družky žádal o pomoc. Pavel prý ohrožuje sekerou jí i její děti, které přivedla do společného bytu. Bála se, volala z telefonní budky na ulici a neměla kam jít. Aby mohl dokumentarista natočit reálný příběh, musí u jeho protagonisty vzbudit důvěru, ale zároveň si zachovat určitý odstup. Občas se z nezávislého pozorovatele stane přímý účastník, což zkresluje jeho pohled na věc. Žádost o poskytnutí noclehu jsem tehdy odmítla, ale přivolala jsem alespoň policii. Pavel se prospal na záchytce a situace se uklidnila. Ale od té chvíle jsem věděla, že mám před sebou člověka dvou tváří. Přede mnou se většinou choval tak, jak chtěl být vnímán – a on byl zatraceně dobrý herec. Když však do sebe dostal pár deci tvrdého alkoholu, už nebyl schopen se ovládat.
Pavel se nikdy o nočním telefonátu své družky nedozvěděl, a tak přede mnou stále hrál svoji kladnou roli. Vlastně jsme si při dalších setkáních lhali oba. Já už věděla, že ten noční úlet nebyl jediný. O vánocích roku 1991 několikrát ohrožoval i své vlastní děti, které za ním přijely z dětského domova na návštěvu. Došlo to tak daleko, že Dana, Jana a Karel chtěli odjet zpátky do děcáku ještě před koncem svátků. O tom, že mám zvukový záznam vyprávění jeho družky, kde líčí noční dramata i podrobnosti jeho neustávajících krádeží, Pavel nevěděl. Přede mnou se pořád tvářil jako beránek.
Navštívila jsem ještě jednou dětský domov, kde stále žily jeho děti. O tom, co se dělo doma, nechtěly mluvit. Styděly se za to. Šestiletý Karel byl bez zábran, ale když začal něco vyprávět, tak ho starší sestry okřikly. Byly ve věku, v němž nikdo nechce ztratit svůj sen o budoucím domově, ale zároveň věděly, že proměnit ten sen ve skutečnost nebude snadné. Navrhla jsem tedy holkám, ať si zkusí zahrát role táty a mámy jako herečky. Spolu se svou kamarádkou tak na zahradě dětského domova vytvořily drama, kterým řekly všechno. Během několika minut se tři dívenky změnily v dospělé. Vžily se do své hry tak, že zcela převzaly dikci i slova svých rodičů. Hrubé výrazy a nekonečný proud nadávek a výčitek, který vycházel z dětských úst, prozrazoval bohatou inspiraci. Zvukový záznam snese všechno, ale mně při poslechu těch scén běhá mráz po zádech ještě dnes.
Jednoho dne, když jsem zazvonila u dveří Pavlova bytu, našla jsem tam jen jeho družku. Prý se odstěhoval neznámo kam. Do dětského domova přestal Pavel jezdit, a tak jsem si řekla, že tohle natáčení skončilo. Ale další náhody způsobily, že jsem se s Pavlem v průběhu let potkala ještě dvakrát. Díky jednomu novinovému článku jsem ho po devíti letech znovu našla ve vězení. Jeho dcery Dana a Jana jsou už dospělé. Ale nepředbíhejme a neprozrazujme další vývoj příběhu. Řeknu jen to, že se narodí ještě dalších šest dětí a jedno zemře.
Pozn.: Hlavní cena generálního ředitele na soutěži Report 2002.