Dora Kaprálová. „Rozvzpomínání se na strýce Ádu, kterého jeho syn Werner poznal až po čtyřicet sedmi letech. Ne vinou otce Ády, ne vinou Wernera, vinou dějin, pokud je nutné o vině mluvit. Dramatický příběh otce a syna, mého strýce a našich společných vzpomínek …“. Redaktorka Eva Nachmilnerová. Zvuková spolupráce Roman Špála. Dramaturgie a režie Eva Nachmilnerová.
Natočeno v roce 2012. Premiéra 27. 6. 2012 (60 min.). Repríza 5. 2. 2014 (ČRo 3 Vltava, 21:45 h.); 3. 5. 2017 (ČRo 3 Vltava, 21:45 h.); 15. 4. 2021 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.). K poslechu zde.
Lit.: Kaprálová, Dora: I já jsem Tvůj syn, Adolfe. In web ČRo, červen 2012 (článek). – Cit.: Příběh o tom, jak válečné události, totální nasazení a poválečný odsun dokázaly zamíchat s lidskými osudy. A o tom, jak se toto dědictví promítá do života současníků.
O berlínské elegii prastrýce Adolfa, jeho válečném levobočkovi a jiném Paměť bývá zrádná. Snad takovou musí být. Vždyť je to možná to jediné, co udržuje člověka v zapomnění, ve slastných iluzích, někdy i v milosrdenství nevědomosti. Jenže občas je potřeba se rozvzpomenout. Nesoudit, ne rovnou bolestně odhalit, ale hledat. Cesta je navíc podstatnější než cíl. Na prastrýce Ádu si pamatuju jako na tajemného strýčka z dětství. Vím, že jsme spolu v Telči potkali slona, ten den, kdy bouchnul Černobyl. Vím, že na louce před naší chatou vyrobil jezírko a způsobil tak malou povodeň. Pamatuji se, že na jabloň rouboval hrušeň nebo naopak a že nic z jeho svérázných vynálezů nikdy nefungovalo. Myslím, že dokázal i žonglovat a po nocích byl provazochodcem. Rozhodně v mých představách. Můj milovaný, magický strýček…
Teprve po jeho smrti jsem se postupně dovídala, že si v sobě prastrýc Áda nesl od války různá tajemství. Třeba že měl v Berlíně snoubenku Elfi, ta že mu porodila za dramatických okolností pár dnů po osvobození v Praze syna Boleslava, přejmenovaného později na Wernera. A právě ten později zapomenutý syn Werner se strýčkovi Ádovi znovu zjevil se svou matkou Elfi roku 1990. Ve stejném měsíci se na dálnici v Německu tragicky zabil strýcův nejmladší český syn. Áda ztratil syna a jiný si ho zas našel…Elfi s Wernerem přiletěla na Ruzyň po čtyřiceti pěti letech. Jaké bylo jejich společné shledání? A jak to celé vnímala Ádova žena, dnes devadesátiletá teta Zuzana? A jejich dospělé děti? A staří svědkové dávných událostí? A Elfi s Wernerem? A vůbec…Kým vším byl strýček Áda-Adolf H., šprýmař, tajnůstkář a jak jsem se postupně dovídala – i prudký žárlivec a despota?
Radiodokument by se mohl honosit podtitulem: silný příběh lásky, zapomnění a zrady na pozadí dějin. Jenže přesně tahle věta zavání nepříjemným klišé; i když ano – i taková věta je pravdivá. Je pravdivá stejně jako chór Ádových blízkých, kteří vzpomínají, vzpílají i děkují svému mrtvému komplikovanému příbuznému. Co tedy s tím vším? Simona Weillová někde psala, že jediné, co skutečně máme je paměť a jediné, co skutečně ztrácíme, jsou vzpomínky. A pokaždé, že je ta selektivní oddělenost bolestně skličující.
Vždyť k čemu je nám jedno bez druhého, paměť bez vzpomínek? Pokusila jsem se v dokumentu otevřít tabuizované rodinné téma a všechny ty staré děje oživit. Zrekonstruovat život mrtvého strýčka Ády. Nestranně, jak mi to jen dovolí moje dávná dětská vazba k milovanému strýci. A Werner? I toho jsem chtěla poznat, Ádova utajeného syna.
Ale o tom, zda se mi Wernera podařilo v Berlíně skutečně vypátrat, se doslechnete až v radiodokumentu s potutelným názvem: „I já jsem Tvůj syn, Adolfe“.