Kdo to byl Ladislav Smutek? Připravil Karel Tejkal.
Natočeno 2001 (25 min).
Lit.: Tejkal, Karel: Tři zapomenutí z druhého patra. In Týdeník Rozhlas 21/2008 (článek). – Cit.: Válečný běženec hlásí mír! Ladislav Smutek, ročník 1921, původně úředník spořitelny v Holešově, koncem války utekl z totálního nasazení a bloudil Evropou. Náhoda ho přivedla do cesty redaktoru Jostenovi, který hledal vhodné pracovníky do Rádia Lucemburk. Zřídilo je československé ministerstvo zahraničních věcí, aby vysílalo pro osvobozené Čechoslováky v Německu. Pět měsíců tam Ladislav Smutek pracoval jako hlasatel. Oznámil i konec druhé světové války. „Šel jsem tenkrát náhodou kolem dálnopisu a vidím, jak právě vyťukává zprávu, že Japonsko kapitulovalo, válka tedy definitivně na celém světě končí. Utrhl jsem ten papír a běžel do studia. Možná jsme byli první, kdo to oznámil.“
S dobrým doporučením se Ladislav Smutek vrátil domů. V Lucemburku ho sice přemlouvali, aby zůstal a pracoval dál pro OSN, ale on chtěl studovat filozofii, a zamířil proto do Prahy. Byl ale povolán na ministerstvo informací a odtud vyslán do Československého rozhlasu.
Jeho první kroky v nástupní den, tedy 1. listopadu 1945, ale nevedly do hlasatelny, nýbrž rovnou na reportážní cestu do Lidic s Janem Masarykem a světoznámým houslistou Yehudi Menuhinem. Zprávu o tryzně přivezl do Prahy a ještě večer poprvé promluvil k posluchačům Československého rozhlasu. U mikrofonu se střídal s Vladimírem Dvořákem, pozdějším populárním textařem a konferenciérem.
Zprávy z Československé tiskové kanceláře tenkrát přicházely hlučnou potrubní poštou nebo z takzvaného monitoringu. Ten sídlil v Karlíně, redaktoři tam poslouchali cizí stanice a jejich informace zpracovávali pro domácí užití. Jedním z nich byl i Ludvík Aškenazy. Jeho úkolem bylo kromě jiného překládat z turečtiny. Ladislavu Smutkovi se přiznal, že turecky vůbec neuměl a všechny zprávy Rádia Ankara si vymýšlel. „Když měl do rozhlasu přijít na oficiální návštěvu turecký vyslanec, milý Ludvík se musel hodit marod, aby nedošlo k mezinárodní ostudě,“ vzpomínal po letech jeho kolega.
V Gelovi neškrtat!
Ladislav Smutek zpracovával i slavné reportáže Františka Gela z norimberského procesu. Nesmělo se v nich změnit jediné slovo, jediná čárka, na to si autor dával až nedůtklivý pozor. Na toho, kdo mu zasáhl do textu, se uměl zlobit a nemluvil s ním.
„Až do února 1948 jsem žádnou diskriminaci nepocítil. Měl jsem přístup ke všem zahraničním časopisům, byl jsem jako zpravodaj vysílán na významné události i tiskové konference, které se tenkrát nepřekládaly, takže jsem mohl využít své angličtiny i francouzštiny,“ svěřil se Smutek před lety. V roce 1947 byl vyslán jako zpravodaj Československého rozhlasu do Varšavy. Únor 1948 neprožil v rozhlase, měl dovolenou. Až později se dozvěděl, jaký tam panoval zmatek. Šéfredaktor Hronek byl na služební cestě a mladí komunističtí novináři nevěděli, co se děje. Ale zorientovali se brzy.
Zřízen byl cenzurní odbor a jeho vedoucí bděle a ostražitě hlídala všechny texty. Ladislavu Smutkovi vytýkala například, že ve svých zprávách nevěnuje dostatečnou pozornost mandelince bramborové, což byl politický hit doby: americký brouk, zanesený imperialisty na naše území, aby nám ničil úrodu. V roce 1950 došlo na prověrky, v čele komise stál Štefan Rais, vedoucí kanceláře prezidenta republiky, později ministr spravedlnosti. „Moje prověrka trvala přes tři hodiny a já měl pocit, že stojím před soudem. Prvního září přišel šéf a oznámil, že musím spolu s dalšími kolegy odejít a že pouze ve výrobě poznáme život a pracujícího člověka.“
Rehabilitační komise v roce 1968 shledala, že pracovní poměr nebyl rozvázán legálně, že byly porušeny předpisy, a pokud Ladislav Smutek chce, může se vrátit. Jenže dvakrát do téže řeky… Redaktor Artie a úspěšný překladatel už našel uplatnění jinde.