Miriam Škudlová. Dokument, ve kterém autorka, sama absolventka proslulé čimelické filmové školy, hledá kořeny generace filmařů, kteří ovlivnili krajinu české kinematografie od 60. let až do současnosti. Dramaturgie Michal Lázňovský.
Natočeno v roce 2012. Premiéra 22. 2. 2012 (ČRo 3 Vltava, 60 min.). Repríza 29. 4. 2015 (ČRo 3 Vltava, 21:45 h.); 27. 8. 2026 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.) v cyklu Radiodokument.
Alternativní verze názvu: Fenomén Čimelice, léta šedesátá
Lit.: Škudlová, Miriam: Fenomén Čimelice, 60. léta. In web ČRo, únor 2012 (článek). – Cit.: „Zrušili jste filmovku, ale ona zůstala v nás,“ napsal někdo ze studentů Průmyslové školy filmové na zeď čimelického zámku v roce 1982. Od toho roku byla škola, založená v roce 1950 na popud Československého státního filmu, sloučena s Průmyslovou školou sdělovací techniky se sídlem v Praze.
Ale bývalí žáci do Čimelic přijíždějí stále. Od počátku 90. let se tu vše-absolventský sjezd koná každý rok. Bývala to internátní škola, která měla tři obory. Techniku, chemii a produkci. Na přijímací pohovory se hlásívalo kolem 600 studentů, ale uspělo jen malé procento. Byli z celé republiky. Učili tu externisté – filmoví a televizní odborníci. „S režisérem Slavíčkem jsme zásadně chodili na výuku do hostince. Oni byli bohémové, to nebyli žádní učitelé,“ vzpomíná absolvent čimelické filmové školy Karel Čáslavský. „Byl to zvláštní způsob školy. A viděli jsme spoustu filmů.“
Dějiny filmu byl maturitní předmět a studenti měli možnost shlédnout skoro vše od němých filmů, přes severskou, německou, sovětskou i americkou klasiku až po francouzskou novou vlnu či italský neorealismus. Nejenom archivní filmy, ale i ty, které byly staženy z distribuce z ideologických důvodů. Konaly se tu i předpremiéry, například Starců na chmelu. Kopie filmu Loni v Marienbadu sem dorazila hned po uvedení na festivalu v Cannes. „Pro mne to bylo naprosté zjevení“, popisuje další populární absolvent, Karel Šíp, výuku profesora Miky Kučery. „Otevíral nám oči, pokud jde o film.“
„Čtyři roky strávené v Čimelicích nám navždy změnily život. Měli jsme to štěstí, že jsme studovali v 60. letech. Měnila se móda a do rukou se nám dostalo první tranzistorové rádio. Ve vzduchu byla cítit jiskra, příslib, energie. Před našima očima vznikal fenomén divadla Semafor, v knihkupectvích se stály fronty na Škvoreckého, Kunderu, Hrabala či Vyskočila. Začalo se mluvit o věcech, o kterých se dříve mlčelo. První filmy natočili Věra Chytilová, Miloš Forman nebo Jaromil Jireš.
Měli jsme také to štěstí, že jsme několikrát za rok absolvovali povinné praxe v televizních a rozhlasových studiích nebo přímo na Barrandově. Procházeli jsme mezi kulisami, setkávali se s úžasnými lidmi a uvědomovali si, že být na place je něco jako droga.
Ta droga nás provázela celý život, stejně jako vzpomínka na naše jedinečné školní společenství. Ale ačkoli si „naše“ filmová škola uchovala výjimečnost až do svého zániku, poprvé jsme se, v teď už opuštěných prostorách Čimelického zámku, mohli všichni zase setkat až v letech devadesátých.“