Volná rekonstrukce bitvy vycházející z citátů vojevůdců a císařů, významných osobností té doby i výpovědí očitých svědků. Připravil Osvald Machatka. Hudba Jan Jirásek, řídí autor. Režie Pavel Krejčí.
Účinkují Jan Hyhlík, Pavel Soukup, Petr Hübner, Radoslav Bartoník, Alexej Gsöllhofer, Leopold Běhan, Václav Dušek, Jan Pilař, Rudolf Šimara, Miroslav Rataj, Milan Sandhaus, Jiří Kalužný, Roman Hájek, Vlastislav Kubec, Zdeněk Dolanský, Ota Sládek a Boris Šlechta.
Nastudoval Hradec Králové v roce 1986. Premiéra 27. 6. 1986 (Vltava, 11:30 h.) v cyklu Dramatický dokument.
Lit.: mh: »Vypadají jako porculánové lampy…« In Rozhlas 23/1986 (26. 5. 1986), s. 4 (článek). – Cit.: První červnové dny roku šestašedesátého se pruskému generálu Juliu von Hartmannovi vydařily. Strávil je v příjemném prostředí na statku svého přítele, barona Waldenburga, nedaleko Střihomi ve Slezsku. Plný čerstvých dojmů usedl a napsal své manželce: »Včera jsem byl srdečně přijat ve Würstenu u pana Waldenburga. Jejich statek má skvělou polohu. Kolem krásný park se starými pěknými stromy a za zelenými loukami je v dálce vidět pohoří, které nás dělí od našeho nepřítele. Dnes jsem vykonal inspekci lehkého polního lazaretu a oddělení nosičů raněných. Tyto nové formace ve mně vzbuzují neustálý obdiv nad dokonalým mechanismem naší armády. Sotva zavedeny, jsou v nejlepším pořádku a fungují bezvadně.“
To bylo ve Striegau, 2. června 1866. Na mapě Evropy vypadala tato země jako malířská paleta. Barevné tečky, flíčky, skvrny malé i větší. To bylo těch 38 hrabství, knížectví, vévodství ba i několik království, na něž bylo Německo na Vídeňském kongresu v roce 1815 rozděleno. Nejvyšším pánem nad tímto kuriózním anachronismem, který se nazýval Německý spolek — nebo krátce Bunt — byl rakouský císař. »Když si jen pomyslím, že se Německu vládne z Vídně a ne z Berlína, vaří se ve mně žluč a krev zapomíná, že má kolovat jen v žilách“ vyjadřoval svůj nesouhlas s touto situací pruský ministerský předseda Otto von Bismarck. Ještě se v ministerském křesle nestačil ani ohřát a už před parlamentem a korunní radou vyhlásil: »Je žádoucí, ba přímo naléhavé, zlepšit poměry v Německu. A to můžeme jenom tehdy, sjednotíme-li státy pod jednou vládou. Říkám-li pod jednou vládou, nemyslím tím samozřejmě vládu rakouskou. Nedosáhneme toho však žádným řečněním, ani hlasováním, ale jen železem a krví..“
Když Otto von Bismarck mluvil o železu a krvi, mohli členové parlamentu i korunní rady vsadit svůj vlastní krk na to, že své rozhodnutí myslí naprosto vážně a že nemůže znamenat nic jiného než válku. A protože byl mazaný lišák, lstivý a protřelý diplomat, zkušený politik a válečník, stačilo mu několik drobných územních sporů, pár obratných úskoků dobře zinscenovaných, patřičně nabubřelých a notně zveličených k tomu, aby Rakousko vmanévroval do takové situace, že na počátku léta roku 1666 už bylo úplně jasné, že spor o dvě malá vévodství, kterým to původně všechno začalo, je předehrou velké války. A ten pan generál Julius von Hartmann, který psal tak roztomilý dopis své manželce o polním lazaretu, o oddělení nosičů raněných a vůbec o nových pozoruhodných formacích pruské armády, a také o vzdáleném pohoří, které ho dosud odděluje od nepřítele, se může těšit, že zanedlouho uvidí to pohoří i z druhé strany. Začala válka. Jedna z těch mnohých, zbytečných válek, která přinesla bídu, utrpení, smrt. Jedna z těch válek, kterou rozpoutali mocní, aby svou moc ještě znásobili, a pranic jim nezáleželo na oběti, kterou museli přinést lidé, jejichž zemí se válka přehnala.
Prusko-rakouská válka došla až do Hradce Králové, kde se obě nepřátelské armády zastavily a svedly krutou a nelítostnou bitvu. Válka nezná slitování, nerozlišuje viníky a nevinné, zůstávají po ní jen mrtví. U Hradce Králové ztratilo Rakousko 44 tisíc mužů, Sasko 1500 mužů, Prusko 9 tisíc mužů. Skoro 55 tisíc mrtvých v jedné jediné bitvě, na konci jedné zbytečné války.
Pruský poručík Fred von Frankenberg si v závěru této bitvy poznamenal do svého deníku: „U Hradce bojovalo na půl miliónu mužů, vyzbrojených nejdokonalejšími vražednými zbraněmi, jaké kdy lidský důmysl vynalezl, na půl miliónu mužů, opatřených nejlepším materiálem, jaký kdy peníze a průmysl stvořily ..“ Pruský poručík Fred von Frankenberg netušil, že si lidé stačí vymyslet ještě mnohem dokonalejší zbraně, mnohem ničivější, mnohem zákeřnější. Proto bychom si přáli, aby náš dramatický dokument nebyl jenom pouhou vzpomínkou na bitvu, o níž se dlouho psalo jako o jedné z nejstrašnějších v novověkých dějinách. Aby byl také zamyšlením. Vždyť smutný primát této bitvy byl už dávno překonán. Proto by lidé už nikdy neměli dovolit, aby na tomto světě ještě někdy došlo k válečnému střetnutí, které by si mohlo s sebou nést označení nej…