Spisovatelka Anna Strnadová je dcerou volyňských Čechů a původním povoláním učitelka: „Můj vyučující z fakulty mě potkal po čtyřiceti letech jako důchodkyni. Ukázala jsem mu své povídky a on řekl, ať píšu dál a poté vyšla moje povídková kniha,“ říká. „Asi jsem chtěla ukázat ten těžký život, kterým prošel můj tatínek a řada dalších lidí. Obyčejní lidé tehdy byli hrdinové, jako dítě mě vyprávění rodičů nebavila, v posledních letech příběhy volyňáků sbírám.“ Čím nás fascinují příběhy? A musíme k nim věkem dozrát? Moderuje Petr Vizina.
Natočeno 2025. Premiéra 2. 9. 2025 (ČRo Plus, 22:05 h.; 24 min.).
Lit.: lup – Vizina, Petr: Volyňští Češi zažili válku i banderovce. Rusové je chtěli poslat přímo na Sibiř, popisuje spisovatelka Strnadová. In web ČRo Plus, 2. září 2025 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: „Když volyňští Češi odcházeli v 19. století do carského Ruska – dnes na území Ukrajiny, do míst kolem měst Dubno, Rovno, Žitomir –, dostali místo slibovaných polí jen vykácené lesy. Nejdřív je museli – jak říkali, ,vykorčovat‘ –, až pak se z nich stala pole. Když všechno zúrodnili, založili si kulturní spolky, pivovary, mlýny a vlastně byli bohatí, museli zas pryč,“ říká spisovatelka a dcera volyňáků Anna Strnadová.
„Moje prababička přijela do Volyně v roce 1883, domů se vrátila až v roce 1947. Taky říkala, že to byl kruh, který uzavřela, když se vrátila do rodné země,“ vzpomíná spisovatelka, která začala psát, až když opustila svou učitelskou profesi a odešla do důchodu.
Když byla dítě, rodiny se už doma na Šumpersku scházely a hodně vzpomínaly na život na Volyni. Jí se to tehdy poslouchat moc nechtělo, byla dítě. „Volyňáci vzpomínali hlavně na nejhorší období, tedy na dobu válečnou, na banderovce, kteří je pronásledovali, ale i na ruské občany, kteří je přepadávali a brali si, co se jim zrovna hodilo.“ (…)