Díky jeho vynálezům mohly nosit ženy v Československu silonky a lidé po celém světě kontaktní čočky. Žil přitom obklopen agenty komunistické Státní bezpečnosti. Připravili Doubravka Olšáková a David Hertl.
Natočeno 2013. Premiéra 29. 8. 2013 (ČRo Plus, 49 min.). Repríza 31. 3. 2025 (ČRo Plus, 21:10 h.) v cyklu Dokument Plus.
Lit.: Hertl, David: Otto Wichterle – od silonek ke kontaktním čočkám. In web ČRo Plus, 29. srpen 2013 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Být nadaným vědcem a vynálezcem může být výhoda v systému, který funguje. Převratné objevy jsou něčím, co dokáže totalitní režim, zvyklý na zajeté koleje, znervóznit. Člověkem, který téměř po celou dobu své vědecké práce komunistický režim v Československu znervózňoval, byl Otto Wichterle (1913–1998). (…)
Příběh nadaného dítěte, které spadlo do močůvky, aby potom v devíti letech nastoupilo rovnou do páté třídy a po roce hned na gymnázium, je popsán v memoárové literatuře. Wichterle sepsal rozsáhlé paměti, ve kterých se čtenáři dozvědí o jeho životě hodně. Český rozhlas to nejzajímavější už před lety vybral a připravil četbu na pokračování. A tak se posluchači dozvěděli třeba o náhodě, která Wichterleho přivedla na počátku druhé světové války do Zlína k Baťovi, kde se mu podařil objev silonového vlákna. Další náhoda – setkání ve vlaku – vedla pro změnu k zahájení rozsáhlého výzkumu, na jehož konci byla vhodná látka pro výrobu kontaktních čoček a ještě později i ony kontaktní čočky. A jeden z dílů této četby byl věnován i problémům, které měl Otto Wichterle se „státními a stranickými orgány“.
Měl jich hodně – už po roce 1948, kdy nejprve tento „milionářský synek“ nemohl cestovat (Wichterle pocházel z rodiny, která vlastnila slavnou továrnu na výrobu automobilů Wikov), a velké problémy se přidaly po roce 1968. Nebylo to náhodou: Otto Wichterle byl jedním z těch, kteří společně s Ludvíkem Vaculíkem formulovali některé pasáže prohlášení Dva tisíce slov. Vzhledem k tomu, že normalizační režim označil Dva tisíce slov za jeden z klíčových dokumentů „kontrarevoluce“, bylo celkem jasné, že Wichterleho čekalo po roce 1968 hodně starostí. Nejenže mu bylo opět znemožněno a později výrazně ztíženo cestování, ale byl také obklopen sítí spolupracovníků Státní bezpečnosti, kteří na Wichterleho pravidelně donášeli.
V archivu Ústavu pro studium totalitních režimů lze najít desítky stránek dokumentů, které dokládají, nakolik smutná to byla doba. V Ústavu makromolekulární chemie, kde Wichterle pracoval, mu byla průběžně kontrolována korespondence a později i telefon. Státní bezpečnost také pravidelně zjišťovala stav jeho tuzexového účtu. Když se jednou Wichterle vydal do Bratislavy na návštěvu Anny Masarykové, vnučky Tomáše Garrigua Masaryka, byl při odchodu z jejího bytu zatčen bezpečností… (…)