Rozhlasová kompozice. Procházka hereckým životem a rolemi mistra slova a jeviště, který letos v dubnu obdržel Cenu Olomouckého kraje za rok 2009 a byl uveden do Síně slávy. Připravil Michal Bureš. Redaktor Jan Sulovský. Technická spolupráce Jiří Vavrda. Hudební spolupráce Michal Bureš. Režie Michal Bureš.
Hovoří Jan Sulovský, Michal Bureš. Ze záznamu František Řehák.
Nastudoval ČRo Olomouc 28. 6. 2010 (studio R 1, 11:00 – 15:00 h.). Premiéra 5. 7. 2010 (ČRo Olomouc, 18:30 – 19:45 h.). K poslechu zde.
Lit.: Hanáčková, Andrea: Plachý abbé v létě rozmarném. In Týdeník Rozhlas 32/2010 (recenze). – Cit.: Rozhlasová benefice nabízí mnoho možností, jak ve zvuku představit život umělce. V daném žánru vynikala v devadesátých letech Eva Svobodová, velmi hutné črty umí vytvořit Robert Tamchyna.
Hodinová Benefice pro Františka Řeháka, kterou v premiéře 5. července představil Český rozhlas Olomouc, vyzvedla příslušnost k Olomouci jako erbovní znak tohoto herce. Když ho slyšíme v záznamu slavného Lomanova monologu ze Smrti obchodního cestujícího, je zřejmé, čím zaujal Otomara Krejču a proč tolika režisérům stálo za to, zvát si Řeháka ze vzdálené Olomouce na významnější role ve filmu i v televizi.
Autoři – dramaturg Jan Sulovský a režisér Michal Bureš – se ujali role průvodců pořadem a zároveň se pasovali do rolí interpretů Řehákova života a herectví. V původním záměru mělo jít asi o volný rozhovor s drobnými zamyšleními a osobními vzpomínkami. To by ovšem ve studiu musely zřejmě sedět i povolanější persony, například divadelní kritik, filmový režisér nebo třeba herec-kolega. Takto jsou moderátorské vstupy vystlané množstvím klišé a banálními otázkami typu „Jakou roli hraje v životě herce štěstí?“ Až v poslední třetině pořadu věnované Řehákovu rozhlasovému umění jsou poznámky dvou rozhlasáků relevantní. Naštěstí sám herec ve svých vzpomínkách dodává pořadu potřebnou faktografii ve zmínkách o lidech, s nimiž se potkal, a rolích, které nastudoval. Především však František Řehák vždy znovu vrací pořad do žánru benefice, když zazní jeho jemně zastřený hlas, pevný, a přesto křehký, tak dobře usazený ve fýzis svého nositele.
Zjevně vždycky spíše glosující pozorovatel lidí než protagonista hlavních rolí zůstává do paměti zapsán nejen jako plachý abbé z Menzelova Rozmarného léta, ale i svým patrně klíčovým životním rozhodnutím, které z něj napořád udělalo „olomouckého herce“. Toto označení se přitom nestalo synonymem maloměstského mindráku, ale naopak předmětem dobrého životního pocitu i hrdosti.