Reportážní pásmo připravil redaktor Tomislav Neklan. Spolupráce dr. Zdenek Veselovský a Josef Král.
Natočeno 1957. Premiéra 19. 8. 1957 (Praha, 21-30 – 21:45 h).
Pozn. V našem pravidelném čtrnáctidenním pořadu Poznáváme tajemství přírody jsme pro vás tentokráte uchystali malé překvapení – neobvyklé setkání se šimpanzem Hurvínkem v pražské zoologické zahradě. Podobné setkání, jako bylo to dnešní, můžete prožít i vy, navštívíte-li některou slunnou neděli pražskou zoologickou zahradu. Přivítá vás nejenom Hurvínek, ale i jeho mladší družka Helenka a věřte, že budete s jejich společností spokojeni. Nu a od nich se můžete podívat na jinou vzácnou návštěvu, kterou se naše zoologická zahrada může pochlubit teprve jen několik dní – na párek žiraf, nejvyšších zvířat na světě. A odtamtud to už budete mít jen skok k telátku zubra evropského, dalšímu cennému přírůstku zoologické zahrady. Tak nezapomeňte – tuto neděli do pražské zoologické zahrady – ale mohu-li vám poradit, jeďte tem raději ve všední den, lépe a víc to tam užijete. (anotace)
Na první stopu jsme narazili v hlubinách rozhlasového archivu. V srpnu 1957 byla na vlnách Československého rozhlasu Praha v pořadu „Neobvyklé setkání“ z cyklu „Poznáváme tajemství přírody“ odvysílána reportáž z pražské zoologické zahrady o šimpanzovi jménem Hurvínek. Reportážní pásmo připravil redaktor Tomislav Neklan za spolupráce dr. Zdeňka Veselovského a Josefa Krále. Další informace se pak můžeme dozvědět přímo z webových stránek pražské ZOO, kde se píše: „V 50. letech se v zoo vystřídalo celkem pět šimpanzů. První byla v roce 1950 samička Moke. Po příchodu žila v domácnosti manželů Martincových a teprve později se přestěhovala do nově vybudovaného pavilonu opic. Po ní následovala samička Zuzana (1952–1954) a poté dvojice Hurvínek a Mánička. Zatímco Hurvínek žil v zoo 9 let, Mánička jen necelé dva roky. Poslední z pětice byla samička Helenka, která se připojila k Hurvínkovi v roce 1954 a dokonce ho o rok přežila.“ Text je pak doplněn i archivní fotkou Hurvínka společně s dr. Šírem, kterou připojujeme i k tomuto článku.
Lit.: Fajmon, Kamil: Šimpanz Hurvínek – slavný obyvatel pražské ZOO. In web Planetka Spejbla a Hurvínka, 10. 1. 2025 (článek). – Cit.: Hurvínek – slavná loutková postavička, která rozdává radost dětem i dospělým již téměř sto let. Není proto divu, že po ní byl pojmenován nejeden živý tvor či výrobek. Zřejmě každý někdy slyšel o osobním automobilu Z 6 vyráběném ve 30. letech minulého století brněnskou firmou Československá zbrojovka, který dostal přezdívku Hurvínek, nebo motorovém osobním vlaku řady M 131.1, jemuž se lidově říká rovněž Hurvínek. Ale věděli jste, že se dřevěná postavička proměnila i do šimpanze, který se proslavil dokonce i ve filmu?
Ještě podrobnější informace o opičím Hurvínkovi, včetně příhod o jeho útěku, se lze dočíst v knize „Všední den v pražské ZOO“, kterou napsali Zdeněk Veselovský, Jiří Felix a Jiří Volf (Albatros, 1990). V knize, která nabízí plno zajímavostí o fungování ZOO okořeněné vyprávěním ošetřovatelů včetně informací o zvířatech, se šimpanzovi Hurvínkovi autoři věnují docela podrobně. Pojďme si je s využitím citace z knihy připomenout.
“V srpnu 1952 koupila pražská ZOO malého šimpanze Hurvínka a o něco později i jeho družku Máničku. Ta však brzy zahynula, a tak dostal Hurvínek novou kamarádku, Helenku. Oba šimpanzi, Hurvínek a Helenka, dokonce i filmovali. Zvlášť Hurvínek vynikal hereckým „nadáním“. Když pro Hurvínka přijelo osobní auto filmařů, přicházel do něj šimpanz vždy sám, vztyčený, trochu klátivou chůzí. Pod paží si nesl složenou přikrývku. Rozložil ji na zadní sedadlo a sedl si na ni, aby ho nezašpinil. To ho ovšem naučil jeho chovatel.
Ve filmovém ateliéru podával každému způsobně ruku, hercům, kameramanům i režisérovi, ale nikdy nestiskl, aby to nebolelo. Záběry s Hurvínkem se vždy povedly na první pokus, šimpanz přesně prováděl to, co na něm filmaři požadovali. Seděl způsobně za stolem na židli, naléval si z láhve skleničku moštu a vůbec mu nevadily rozsvícené reflektory a vrčící kamera.
A co teprve tropili šimpanzi za taškařice pří svých útěcích! Jednou, to ještě měly jejich klece jen silné drátěné pletivo, šimpanzi dráty překroutili, rozpletli a byli venku! Vesele pobíhali pod klecemi i po chodnících pro návštěvníky. Ale nezůstalo jen při tom. Hurvínek otevřel dvířka opicím malpám a ty vzápětí také vyběhly do pavilónu. Jakmile však vylezly na klece, oba šimpanzi je honili, chytali za nohy a házeli si s nimi jako s míčem. Malpy vřeštěly a přivolaly tak ošetřovatele, kteří měli co dělat, aby oba viníky chytili. Malpy zahnali zpět do klece, šimpanze však museli dočasně umístit do obrovské zamřížované bedny.
To by však nesměl být Hurvínek, aby po krátké době zase něco nevyzkoušel. Tak dlouho podebíral prsty zástrčku u dvířek bedny, až se mu ji povedlo nadzvednout. Pak ji vykroutil a odhodil na zem. Hravě nadzvedl padací dvířka, jak to viděl dělat ošetřovatele, který je krmil. Vzniklým otvorem vyběhla ven Helenka, podržela padací dvířka zvenku, aby mohl proklouznout i Hurvínek.
A oba šimpanzi si opět mohli zařádit! Hurvínek zpozoroval, že v chodbě stojí na žebříku zedník a opravuje prasklé stěny. Muž si svého okolí nevšímal a nahazoval stěnu maltou. Vtom někdo zalomcoval žebříkem. Zedník pořádně zaláteřil a podíval se dolů. Úlekem určitě mu vypadla zednická lžíce z ruky. Žebříku se drželo hrozitánské zvíře a cenilo na něj obrovské tesáky. Muž nemohl vědět, že Hurvínek tak projevuje lidem svoji náklonnost. Vůbec se nerozmýšlel! Skočil rovnou ze žebříku do prázdného výběhu opic a honem za sebou přirazil dveře.
Po chvíli zoufalého volání přiběhl ošetřovatel a nebohého muže vysvobodil. Však byl již nejvyšší čas chytit šimpanze. Hurvínek s Helenkou se totiž mezitím zmocnili zednického náčiní a plácali maltu do klecí i na zem. Byla to zase pěkná honička, než ošetřovatelé oba rozpustilé šimpanze chytili.“