Sto let slaví brněnský rozhlas. Jaké zajímavé nahrávky tam vznikly v prvních letech brněnského vysílání? Připravil Jan Sedmidubský. Dramaturg David Hertl.
Ze záznamů hovoří Edvard Beneš, Emanuel Moravec, Antonín Slavík, Jan Liška a Oldřich Nový.
Natočeno 2024. Premiéra 27. 9. 2024 (ČRo Plus, 20:05 h.) v cyklu Archiv Plus.
Lit.: Sedmidubský, Jan: 100 let brněnského rozhlasu. V archivu se dochovala německá propaganda i výzva k „vylikvidování“. In web ČRo Plus, 27. září 2024 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Musel to být šok pro české posluchače, když se po dvaceti letech existence Československa začala v době protektorátu linout z brněnských rozhlasových vysílačů německá propaganda. V němčině i v češtině. To druhé bylo možná ještě bolestivější.
Brno bylo dlouhá staletí městem česko-německým. Ale na konci této společné éry v květnu 1945, poté, co si město a především jeho čeští obyvatelé užili svůj díl válečného utrpení, přišel čas účtování.
Nepřímo k němu vyzval i prezident Edvard Beneš při svém návratu z exilu, tedy na cestě z Londýna přes Moskvu, Košice a Bratislavu. 12. května 1945 přijel do Brna a v zasedací síni Nové radnice na Dominikánském náměstí se zúčastnil setkání s představiteli města.
Rozhlasový záznam Benešova projevu z 12. května 1945 prozrazuje, že nad prezidentovými slovy nepropukali Brňané v kdovíjaký jásot, spíš ho jen s napětím a zvědavostí sledovali.
S výjimkou okamžiku, kdy začali jeho poměrně obsáhlou řeč přerušovat skandováním „my chceme pana prezidenta“. To z ní poněkud nelogicky, ale vysvětlení je prosté – Beneše při projevu lidé na náměstí nejspíš neviděli, jenom slyšeli z amplionů. Teprve po skončení projevu pak prezident s manželkou Hanou vyšli na balkon a pozdravili shromážděné.
Podstatnější než tento detail je ovšem obsah. Právě 12. května 1945 použil prezident navracející se do vlasti poprvé v souvislosti s plánovaným koncem Němců v českých zemích pojem „vylikvidovat“. Což z dnešního hlediska nepříjemně souvisí s takzvaným pochodem smrti brněnských Němců, který začal o týden později a směřoval k rakouským hranicím.
Prezident přijížděl do Brna v pozici vítěze, přesto naplněný hořkostí a reminiscencemi na největší křivdu a ponížení, kterého se mu během jeho politické kariéry dostalo, totiž dny kolem uzavírání mnichovské smlouvy v roce 1938.
Bylo to trochu zvláštní – možná bylo na místě očekávat spíš radost, triumfalismus, patos a třeba i velkorysost vítězů. Ale bylo to vlastně naopak. Vracel se muž, který chtěl ve jménu budoucnosti především připomínat krutou minulost. (…)