Kateřina Hejnarová. Reportáž, která zprostředkuje setkání se spisovatelem Michalem Ajvazem. Dramaturgie Alena Blažejovská.
Připravilo Brno v roce 2024. Premiéra 18. 5. 2024 v rámci pořadu Zelný rynk (ČRo Brno, 17:00 – 18:00 h.; 16 min.).
Lit.: Hejnarová, Kateřina: Krabička se skleněnými korálky a touha po jihu – to je nový román Pasáže spisovatele Michala Ajvaze. In web ČRo Brno, 18. květen 2024 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Koncem dubna představil brněnskému publiku spisovatel Michal Ajvaz v Rezidenci Café Kaprál svůj devátý román Pasáže. Vydalo ho nakladatelství Druhé město.
Ve ztemnělém bytě po básníku Zenovi Kaprálovi, v prostorách s masivními sekretáři z tmavého dřeva a tajuplným oknem do dvora, jež jako by přímo zvaly k provozování seancí různého druhu, četl Michal Ajvaz ze své nejnovější knihy, která však publiku jeho starších děl může připadat pouze coby další pokračování téhož nikdy nekončícího děje.
Také v Pasážích nalézáme roviny druhých světů, plynoucích pod povrchem věcné skutečnosti, jež o sobě dávají tušit skrze prazvláštní znamení. Příběhy Pasáží se odvíjejí nesvázány pragmatickou logikou, zásadním motivem je zde omamná touha po jihu či spíše jakési nehmotné vizi jihu. A významnou roli hrají i roztodivné předměty – rekvizity, které mají moc ovlivnit osudy postav. Odkud se v Pasážích, jejichž klíčovými objekty jsou krabička se skleněnými korálky a krabička s prázdnými papíry, bere tato fascinace snovými, vizuálně přitažlivými objekty? Nejen o tom si Kateřina Hejnarová v rámci autorského čtení povídala se spisovatelem Michalem Ajvazem.
„Živou myšlenku básník nevlastní, živá myšlenka spí v temné oblasti, kam záměr nesahá, a probouzí se právě, když je zavolána rýmem,“ přemítá Michal Ajvaz v Pasážích. Toto zjištění považuje pro sebe za obzvlášť důležité – nejen v poezii, ale i v literární tvorbě obecně. Přesto by některý čtenář mohl psaní vycházející z rýmu či jazykové nutnosti považovat za diletantské. Michal Ajvaz připomíná Vítězslava Nezvala, který ve svých pamětech uvažoval nad dvojverším „fialky nevoní – děťátko na koni“, jež mu vyčítali jako stvořené uměle kvůli rýmu. Avšak od Jiřího Mahena se mu dostalo odpovědi: „Ano, ono to tam je kvůli rýmu – ale poezie se dělá kvůli rýmu.“ (…)