Reportáž z večera na oslavu 110. výročí narození Bohumila Hrabala, která se konala v Divadle Bolka Polívky v režii Iva Krobota, připravila Eva Schulzová. Dramaturgie Alena Blažejovská.
Připravilo Brno v roce 2024. Premiéra 13. 4. 2024 v rámci pořadu Zelný rynk (ČRo Brno, 17:00 – 18:00 h.; 21 min).
Lit.: Schulzová, Eva: Hrabalova příběhovost divadelníky láká, ale je obtížné ji převést na jeviště, myslí si Petr Oslzlý. In web ČRo Brno, 12. duben 2024 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: „Ačkoliv Bohumil Hrabal pro divadlo nepsal, nikdy nezkomponoval žádnou divadelní hru, byl svého času jedním z našich nejhranějších divadelních autorů,“ píše dramaturg Vladimír Procházka v programu k inscenaci Hrabal 2024, kterou připravil režisér Ivo Krobot ke 110. výročí narození spisovatele. Akce Hrabal 2024 se uskutečnila v Divadle Bolka Polívky, které v té době sídlilo v Dělnickém domě v Hrabalových rodných Židenicích.
Večer uvedl principál divadla Bolek Polívka, jehož se spisovatelem pojilo dlouholeté přátelství. V rozhovoru vzpomíná na setkávání s Hrabalem, ať už po představeních, v nichž Polívka hrál a spisovatel je navštívil jako divák, tak třeba na Hradě, kde spolu rozmlouvali na oslavě narozenin Václava Havla. „Barvitost a hloubka. Barvitá hloubka. A potom jeho láska k lidem, kterou je málokdo takhle obdařen. Láska k lidem, k životu. Perličky na dně. On umí v člověku najít, co je v něm vzácného, jedinečného, neopakovatelného,“ popisuje herec, čím ho Hrabalovo dílo oslovuje.
„Tak trochu neskromně si mohu myslet, že jsme k tomu přispěli i my, že je Bohumil Hrabal českým divadlem tak oblíben,“ směje se Petr Oslzlý, dramaturg a emeritní rektor JAMU, který se podílel na jevištních adaptacích několika Hrabalových děl a v komponovaném večeru Hrabal 2024 vystoupil jako herec. „Ne já s Ivem Krobotem, že jsme udělali Rozvzpomínání (premiéra 1985), tedy převedli do divadelní podoby Obsluhoval jsem anglického krále, ale tím, že Divadlo Husa na provázku prosadilo pro české divadlo program nepravidelné dramaturgie, který vymyslel a předal nám Bořivoj Srba. Tím se otevírá pro oblast divadla to, co už je dneska úplně běžné – próza, poezie, literatura faktu, dokument, prostě všechno.“
Inscenační tradice Hrabalových textů v českém divadle slova Petra Oslzlého potvrzuje: je-li hrabalovským „dvorním“ filmovým režisérem Jiří Menzel, je tím činoherním Ivo Krobot, který vytvořil mnoho úspěšných inscenací Hrabalových děl v divadlech u nás i v zahraničí.
Studenti i staří známí
Nyní Krobot nastudoval scény ze svých hrabalovských inscenací se studenty 2. ročníku činoherního herectví na Divadelní fakultě JAMU a přizval herce, kteří v nich hráli v minulosti – Michala Bumbálka, Jaromíra Dulavu, Veroniku Freimanovou, Vladimíra Hausera, Vladimíra Javorského, Jana Kolaříka a další, aby se do těchto scén zapojovali.
„Měli jsme k dispozici spoustu videozáznamů z našich představení, a tak mě napadlo propojit to ve stylu Laterny magiky: studenti hrají situaci a najednou do ní vstoupí někdo, koho jsme předtím viděli ve videoukázce, někdo, kdo tu postavu hrál před čtyřiceti lety, a na chvíli převezme roli, kterou hraje student či studentka,“ vysvětluje režisér koncepci večera. „Bylo jasné, že to nebude pravidelný večer, ale otevřený tvar, ve kterém se může přihodit spousta věcí, což se taky stalo.“
Hudební složka také vychází z dřívějších Krobotových hrabalovských inscenací: vystoupil Zdeněk Kluka se svou skupinou; pedagožka JAMU a klavíristka Dada Klementová nastudovala se studenty písně Jiřího Bulise.
Začátky přátelství
Se spisovatelem se Krobot osobně seznámil na konci 70. let, kdy působil v pražském Činoherním klubu. Jiří Menzel předal tehdy začínajícímu režisérovi prózu Něžný barbar s tím, že by ho to mohlo zaujmout. A nemýlil se.
„Pro mě to byl životní odpich,“ vzpomíná Ivo Krobot na premiéru v roce 1981. Inscenace nejen určila jeho další profesní směřování, ale přinesla mu také počátek přátelství s Bohumilem Hrabalem, s nímž si byl blízký i osobnostně. „Já jsem se v Hrabalovi snažil hledat druhou rovinu, ne jen trošku pozlátka,“ charakterizuje režisér svůj přístup k interpretaci Hrabalových textů. Přestože oceňuje filmy Jiřího Menzela a rozumí jeho pojetí, sám Hrabalovo dílo vnímá odlišně: „Já jsem v těch textech cítil – právě proto, že jsem měl možnost ho osobně důvěrně poznat – tu melancholickou, filozofickou a duchovní rovinu, jeho běsy.“
Na Příliš hlučnou samotu bylo třeba si počkat
Po úspěchu Něžného barbara pomýšlel Krobot na adaptaci Hrabalovy stěžejní prózy Příliš hlučná samota, ale spisovatel, o generaci starší, mu poradil, ať počká dvacet třicet let. Krobot byl podle něj tehdy příliš mladý na to, aby plně rozuměl textu o člověku žijícím desítky let mezi knihami určenými k likvidaci. „Tak jsem počkal třicet let a udělal jsem to u Františka Derflera s Honzou Kolaříkem (premiéra 2010 v Divadle U stolu) a myslím, že bych se před Hrabalem nemusel stydět za tu inscenaci,“ říká režisér.
Petr Oslzlý je přesvědčen, že Hrabalovo dílo bude divadelníky přitahovat i nadále: „Hrabal je fascinující příběhy a situacemi. Myslím si, že právě ta příběhovost divadelníky láká. Na druhé straně je obtížné ji převést na jeviště, přitom udržet epičnost, zároveň z toho neudělat pouze textové, vyprávěné divadlo. To vyprávění, to je totiž jedna neobvyklá kuriózní životní situace za druhou. Hrabal byl také velkým znalcem výtvarného umění a měl nesporně obrazovou fantazii a schopnost vtělit obrazy do prozaických textů.“ (…)