Hlasy rozhlasových reportérů z 20. a 21. století jsou mostem do času a děje skutečných událostí. Projdeme se dobou od počátků našeho stoletého rozhlasu, abychom si představili, jak historie a technický rozvoj ovlivnily reportáž – a naopak, jaký vliv měla reportáž (ano, i to se stalo) na politické a společenské dění. Připravila Bronislava Janečková.
Natočeno 2023. Premiéra 13. 5. 2023 (ČRo Plus, 16:33 h.; 26 min.).
Lit.: Janečková, Bronislava: 100 let Českého rozhlasu aneb Reportáže jako zvukové dějiny. In web ČRo Plus, 13. květen 2023 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Mapovat historii prostřednictvím rozhlasové reportáže je zvukové dobrodružství. Lidé s mikrofonem byli „u toho“ a ve zvukových záběrech s jejich hlasy se zrcadlí atmosféra doby. Je to unikátní let časem. Rozhlasová reportáž se však vyvíjela také v závislosti na rozhlasové technice a její postupné mobilitě.
V polovině 30. let mikrofon opouští studio a společně s reportérem se ocitá v centru dění řady událostí. Jsou tu první z objevných pokusů o nový rozhlasový žánr. V roce 1935 je to reportáž z automobilových závodů „Tisíc mil československých“, reportáž z křižovatky Na Můstku v roce 1936 nebo komentovaný Všesokolský slet v roce 1938.
V prosinci 1939 Josef Cincibus zprostředkovává pohřeb Karla Čapka ve sněhové vánici. František Kocourek komentuje vojenskou přehlídku německého wehrmachtu po obsazení Čech. V čase války reportéři popisují výcvik říšských námořních dělostřelců a přinášejí dojmy z rozbombardované Prahy.
Následuje poválečné obsazování pohraničí, série pohřbů počínaje Janem Masarykem a Edvardem Benešem, o pár let později s ódou na mrtvého Stalina a Gottwalda. I když už je technika na takové úrovni, že by umožnila další rozvoj reportáže, je po roce 1948 tento žánr tlumen cenzurou. Komunisté chtějí mít vše pod kontrolou a nestojí o přímé a improvizované komentáře. Veškeré rozhlasové pořady se přepisují do textu a schvalují předem. To zcela popírá formu reportáže, která má být přímým svědectvím z míst událostí. (…)