Připravil Jan Hanák.
Natočeno 2023. Premiéra 12. 3. 2023 (Rádio Proglas, 20:15 h.; 45 min.).
Lit.: Najman, Petr: S farářkou Radkou. Pořad v souvislostech. In web Radio Proglas, Rozhovor s Radmilou Včelnou, farářkou sboru Českobratrské církve evangelické v Brně-Židenicích. O farářském řemesle či povolání v kontextu jednoho jejího života, života křesťanky, který je vlastně neustálou misií. Anebo ne?
Radka vyrostla ve Valašském Meziříčí, je konvertitka, pokřtěná byla v patnácti letech, během středoškolského studia ve Valmezu zažila intenzivní ekumenické vztahy, za které je dodnes vděčná. Protože má všechny příbuzné nevěřící a spoustu kamarádů taky, je pořád mezi dvěma světy. Považuje to za užitečné a je za to ráda.
Původně studovala češtinu a angličtinu, hlavně čeština ji bavila a baví dosud. Důležitým formačním prostředím pro ni byly olympiády z češtiny a klub, který kolem nich fungoval a skvělé tábory. „K zájmu a úctě ke Slovu jsem přišla od zájmu a úcty ke slovu,“ říká. Později vystudovala teologii na Evangelické teologické fakultě UK. „Celá ta škola a studium jsou skvělé a důležité v tom, že ti to, čemu říkáš víra, rozebere na kousíčky a pak úplně nově a svobodně poskládá a nenechá tě v iluzích a pověrách.“
Na první farářské místo nastoupila v Jasenném u Vizovic, na valašské vesnici. „Být součástí komunity, kde do kostela chodí menšina lidí a ostatní se jim trochu smějí, která tě přijímá pomalu, ale kde po pár letech prakticky každé rodině někoho pochováš a ve vesnici není dítě, které by na faře nespalo, nehrálo si, nezažilo víkendovku nebo tábor, je skvělá zkušenost.“ „Prakticky od začátku, co dělám farářku, chodím jako kaplanka taky do hospice ve Valmezu, jezdím tam každý týden i teď z Brna. Mám za sebou stovky, teď už možná tisíce rozhovorů s umírajícími a jejich rodinami, s lidmi s nejrůznějším postojem k životu a víře, a taky s úžasnými zaměstnanci hospice a domova pro lidi s demencí, rozhovorů skvělých i pokažených, učím se u toho furt. I tady v Brně spolupracuju s městským domácím hospicem a chodívám na návštěvy, když je potřeba. Je to pro mě hodně důležité téma. Včetně toho, že vím, jak málo to připraví na umírání ve vlastní rodině, a už vůbec ne na vlastní smrt.“ Odmala jezdí na tábory. Od pionýrských a až po církevní, pro děti i mladé lidi. „Baví mě to moc, ale časem jsem pro sebe došla k posunu od těch skautských typů s píšťalkou a nástupy a klikováním k něčemu mnohem lidštějšímu, inspirovanému zážitkovou pedagogikou, svobodnými školami, nenásilnou komunikací. Dneska děláme tábory, které jsou krásně barevné, kde nikdo nikoho nebuzeruje, nejsou potřeba žádné tresty. Partnerské jednání s děckama nese skvělé ovoce.“