Rozhlasové vzpomínání překladatelky, spisovatelky a vysokoškolské pedagožky. Připravila Ivana Myšková. Technická spolupráce mistr zvuku Jiří Benák.
Natočeno 2022. Premiéra 19. – 23. 9. 2022 a 26. – 30. 9. 2022 (ČRo 3 Vltava, 11:30 h.).
Lit.: Myšková, Ivana: Překlad je smrtelný jako člověk. Osudy překladatelky a spisovatelky Vlasty Dufkové. In web ČRo 3 Vltava, 19. září 2022 (článek). – Cit.: Ať už se spisovatelkou, překladatelkou a nakladatelskou redaktorkou Vlastou Dufkovou načnete hovor o čemkoliv, záhy se řeč stočí k jazyku. K jazyku jako prostředku našeho myšlení, o který je třeba ustavičně pečovat. „Trpím tím, co s češtinou děláme dnes,“ říká, aniž by staromilsky žehrala na nové časy. Její Osudy jsou částečně rozhlasovým esejem, kritickým zamyšlením nad souvislostmi, které mohou z postoje k mateřštině vyplývat v celospolečenském měřítku.
Je autorkou dvou mimořádných děl, prózy Bílé na bílém (Torst, 2000) a sbírky básní Čistec (Torst, 1998), a od roku 2009 držitelkou Ceny Josefa Jungmanna za překlad románu Burití brazilského spisovatele Joãa Guimarãese Rosy. K náročnosti, s níž Vlasta Dufková přistupuje k sobě i druhým – k lidem i textům – byla vedena už svými prarodiči, rodiči i pratetami, mezi nimiž spolu se třemi sourozenci vyrůstala na rozhraní pražských Vinohrad a Žižkova, kde dnes žije s další generací své rodiny. Domácí láskyplné vzdělávání v různých oborech a jazycích, na němž se po indiánském způsobu podíleli všichni členové kmene, bylo u Macků zcela přirozené. Fakta se v „rodinné laboratoři“ ověřovala v Ottově slovníku naučném, s geometrií se chodilo za tetou a na francouzštinu k dědovi. „Knihy byly jako fasáda nebo kulisa. Byly všude!“ A nutno podotknout, že v její vlastní domácnosti nemají význam o nic menší.
Právě výchova ke kritickému myšlení a šťastné dětství byly nejlepší imunitou před ideologickými osidly konce padesátých a začátku šedesátých let. (…)