Připravil Matěj Skalický. Editace Janetta Němcová. Sound design Damiana Jansová. Rešerše Miroslav Tomek. Hudba Martin Hůla.
Hovoří profesor Martin Štoll, teoretik médií a filmu z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy.
Natočeno 2022. Premiéra 15. 6. 2022 (ČRo Plus, 8:34 h.; 22 min.).
Lit.: Skalický, Matěj: „Když už nevíte, co si vybrat.“ Zahlcení streamovacími službami určitě přijde, myslí si teoretik médií. In web ČRo Plus, 15. červen 2022 (anotace + nahrávka k poslechu). – Cit.: Český divák a streamovací služby. Třeba Netflix, HBO, Amazon. A teď nově i Disney. Blíží se konec televize, jak ji známe? A co kina? Vyměníme je za gauč? (…)
Lit.: Kokeš, Radomír D.: Martina Štolla respektuji, ale s řadou závěrů nesouhlasím. In Facebook, 15. 6. 2022 (status). – Cit.: Martina Štolla respektuji, ale s řadou závěrů nesouhlasím: setření hranic mezi kinematografií a televizí, zánik kinematografie a kin nad rámec „eventů“, zánik tradiční televize. Nebo lépe řečeno, nevidím důvod je sdílet. Dneska je to samá Pýthie, stejně jako to byla samá Pýthie před dvěma lety.
Pořád si stojím za tím, že stream je především ekvivalentem rozmanitosti kabelovek a boomu videopůjčoven, zkrácenému období mezi uvedením v kinech a uvedením na streamu navzdory. U nás máme dojem, že pandemie už skončila, ale to je iluze, protože jinde v zahraničí žijí lidé pořád v omezeních a byť jen lehce starší generace do kin nechodí v obavách o sebe či své blízké, takže stále nevíme, nakolik se lidé v příštích (třeba dvou) letech do kin vrátí.
Vezměme si TOP GUN: MAVERICK. To je docela dobrý příznak možného prolomení těchto obav a kecy o nostalgii mě iritují. Ten film je zajímavý i pro lidi, co jedničku nesnáší, tvrzení o estetice osmdesátých let jsou mimo. Je to prostě dobře napsaný a skvěle zrežírovaný film, který si lidé doporučují jako dobrý film, podobně jako si před lety doporučovali i navštěvovali v kinech při mikroskopické distribuci ROMU, i když byla normálně online. Nostalgie je jen tupá novinářská zkratka, která nahrazuje pokus o porozumění (a znalost dějin kinematografie).
Je to proto, že jde o událost? „Film jako událost“ je jistě oblíbený mýtus současné apokalyptické žurnalistiky: v době streamu lidi dostane do kin jen událost či event. Zaprvé jde jen o ozvěnu podobně apokalyptických debat o blockbusterech a franšízách z 80. let. Zadruhé je tento argument logicky vadný: Spousta filmů, co se má stát událostmi, se sice událostmi nestane, ale když se nějaký film stane událostí, ačkoli se vlastně nepočítalo s tím, že by se mimořádnou událostí stát mohl, najednou jde další o důkaz, že dneska v kinech uspějí právě jen ony události.
A podobná zkratka jako nostalgie je rovněž „gaučovost“ i „bačkorovost“, která se možná podobně přeceňuje. Nejde totiž jenom o ony události či eventy a zážitky, ale kina jsou už dlouhodobě způsob trávení volného času mimo domov. Kamarádské výlety do kina (starší děti a dospívající), rande (mladí dospělí), víkendová návštěva kina s dětmi (mladé rodiny). Ano, možná si lidé zvykli trávit víc času doma, ale nevidím důvod to zobecňovat nad rámec dočasného post/pandemického trendu, natož ve vztahu ke kinematografii, protože se týká i divadla, koncertů vážné hudby apod.
Chtělo by to pořádné sociologické výzkumy, ne pletení si pojmů s dojmy, kdy jsme překvapení, že odložené vysílání nedělá tak velká čísla. Jasně, že nedělá, protože implicitní přesvědčení naší bubliny, že lidé si přece chtějí tvořit televizní program sami a určovat si čas sledování, může být prostě jen iluze naší bubliny. Lidé běžně chodí do kina, aniž by věděli, na co jdou. Lidé si běžně zapnou televizi a koukají, aniž by si vybírali z nekonečné nabídky VOD. Nevidím důvod myslet si, že se na tom cokoli změní a kontinuální televize zanikne.