Velkou rodinu a adoptivní děti chtěla od plnoletosti. Stanislava Hošková chtěla být speciální pedagožkou, pracovala s mentálně postiženými nebo neslyšícími dětmi. Kdy se jí sen splnil? Proč si po jistou dobu osvojování vnoučat připadala jako vězeň? A o čem se během přípravy na adopci nemluví? Moderuje Lucie Výborná.
Natočeno 2022. Premiéra 8. 2. 2022 (ČRo 1 Radiožurnál, 9:07 h.).
Lit.: tš – Výborná, Lucie: Adoptované děti si nesou trauma celý život, školy s tím neumí pracovat, všímá si matka dvojčat. In web ČRo 1 Radiožurnál, 8. únor 2022 (článek+ nahrávka k poslechu). – Cit.: Stanislava Hošková je samoživitelka a maminka adoptivních dvojčat. „Po zprávě, že si mohu pro své děti přijet, jsem byla naprosto euforická. Návštěvu jsem raději odložila na druhý den,“ vzpomíná. Běžný život s adoptivními dětmi je ale prozaičtější. S jakými překážkami se každodenně potýká?
Rozhodla jste se být samoživitelkou a adoptovat dvojčata. Není to nadlidský úkol?
O dvojčata jsem žádala z obavy, že jedno dítě na mě bude příliš fixované. Mělo by to těžší, než když jsou dvě. Dcera je hodně úzkostná a bratr pro ni znamená domov. Ale musím přiznat, že je to velmi těžké. Rozhodla jsem se sama, moje samoživitelství byla moje volba, ale spousta žen do toho spadne nechtěně. Musíte zvládat obě funkce, a dokud to nezažijete, neumíte si to představit: pokrýt celý příjem a zastat veškerou péči o děti, logistiku… Spousta lidí mi říkalo, že jsem blázen a musím uznat, že měli pravdu. (…)