Ondřej Fibich, spisovatel, nakladatel, muž Šumavy. Moderuje: Jan Anderle. Seznamte se s lidmi, kteří žijí (s) kulturou.
Natočeno 2021. Premiéra 13. 7. 2021 (ČRo 3 Vltava, 10:02 h.; 59 min.). Repríza 21. 8. 2021 (ČRo 3 Vltava, 17:02 h.).
Lit.: Slívová, Hana – Anderle, Jan: Šumava není jen národní park, je to obrovská bytost se spoustou povah, říká spisovatel Ondřej Fibich. In web ČRo 3 Vltava, 21. srpen 2021 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Do jeho příbuzenstva patřil básník Vítězslav Nezval, rodiče se znali také s Jakubem Demlem. Mužským vzorem spisovatele, básníka, šumavského regionalisty a disidenta Ondřeje Fibicha je ale spisovatel Karel Klostermann, jehož dílo dlouhodobě vydává. S Janem Anderlem ve Vizitce mluvil i o nové autorské knize Cesty k Šumavě anebo o snaze vystopovat, kde se rodí i zdánlivě nepochopitelná rozhodnutí.
Jen ten, kdo se Šumavou prochází pomalu, zjistí, že to není pouze národní park, ale že je to taky obrovská bytost s řadou zajímavých povah a nectností, myslí si básník, spisovatel, nakladatel a milovník Šumavy Ondřej Fibich, jemuž letos vyšla kniha osobních postřehů, esejů a tipů s názvem Cesty k Šumavě. S tímto kusem republiky je podle něj spjatá jak křesťanská, tak pohanská minulost. A její nevyužitý potenciál? Nechat ji působit terapeuticky na duši. „My Šumavu vnímáme jako tělocvičnu, ale osvěžení ducha člověk nemůže provádět v rychlosti, nemůže za den ujít dvacet pět kilometrů. Já chodím pravidelně tak čtyři až pět kilometrů. Když jdete pomalu a tiše, otevírá se vám svět zvěře,“ konstatuje pan Fibich.
Jeho dětství a dospívání bylo do velké míry určené otcovým osudem, který žil jako poloviční sirotek v bídě. Za války byl nasazený, naučil se ale také rusky a překládal texty Borise Pasternaka či Anny Achmatovové. „Nebylo divu, že po válce uvěřil komunismu, který sliboval všechno to, co on nikdy neměl.“ Otcovo vnímání situace se ale brzy změnilo a v roce 1969 rodina Fibichova – včetně patnáctiletého Ondřeje – odešla do Vídně, kde se tatínkovi nabízela dobrá akademická dráha. Po půl roce se ale vrátili. Následovala práce ve slévárně, v kravíně, působení v disentu. „Byly to práce těžké, ale to patří k duchovnímu rozvoji.“ (..)