Připravila Lenka Kratochvílová.
Hovoří historik František Hýbl.
Natočeno 2016. Premiéra 27. 10. 2016 (ČRo Plus, 20 min.).
Lit.: ph – Kratochvílová, Lenka: Historik o masakru na Švédských šancích: Rozkaz k poválečnému povraždění 195 žen a dětí přišel shora. In web IRozhlas, 27. 10. 2016 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Šest týdnů po válce českoslovenští vojáci na Švédských šancích nedaleko Přerova popravili 267 civilistů. Mezi nimi i 120 žen a 75 dětí. Kdo vydal k jejich zavraždění rozkaz? Odborníci o tom dodnes spekulují. Historik František Hýbl je přesvědčen, že do vyvraždění byl zapojen i bývalý československý prezident Ludvík Svoboda.
„Bylo to nařízení shora. Bohužel, figuruje tady také i osobnost generála Svobody. Je známo, že jel dvakrát s dopisy do Jihlavy, kde bylo tady tohle nařízení. Že karpatští Němci mají být zlikvidováni ještě na území Moravy, “ říká v pořadu Zaostřeno Českého rozhlasu Plus Hýbl o tehdejším ministru národní obrany a pozdějším československém prezidentovi Ludvíku Svobodovi.
O hrůzné noci z 18. na 19. června roku 1945 se desetiletí nesmělo mluvit. Tehdy se zvláštním transportem vraceli ze Šluknovska a západních Čech domů na Slovensko karpatští Němci.
Jejich vlaku si všimli příslušníci 17. pěšího pluku z Petržalky. Nemilosrdně je nechali vyvléct z vagonů, dovedli na návrší Švédské šance nad Přerovem a tam je popravili. Celkem 267 lidí. Především žen a dětí. Nejmladším bylo šest měsíců. Svoje výpovědi svědci sepsali tajně.
„Ženy vesměs plakaly, jedna měla dokonce dvě děti v náručí. Jedno jednoroční druhé asi tříleté v pravé náručí a u hrobu prosila, nevím, zda česky nebo slovensky, aby nejdříve zastřelili její děti a potom ji. Voják, který se za ni stavěl, ji okřikl slovy. Mlč. Načež ji střelil do týla. Žena s dětmi spadla do hrobu. Vzápětí na to, což trvalo jen okamžik, šel kolem hrobu poručík Pazúr a posvítil si, kdo je ještě živ nebo se aspoň hýbe a nyní střelil i ty dvě děti, které byly doposud živé a plakaly,“ napsal pár týdnu po masakru Arnošt Kubík z Lověšic. Byl jedním z vesnických mužů, které vojáci nutili vykopat sedmnáct metrů dlouhý a dva metry hluboký masový hrob.
„Já jsem se zúčastnil kopání hrobu jen proto, že jsem měl strach, že kdybych tak neučinil, že bych snad byl také zastřelen. Na druhý den se po obci vyprávělo, že poručík chtěl dokonce i nás, kteří jsme hrob kopali, postřílet, aby nebylo žádného svědka tohoto činu,“ napsal ještě Kubík. (…)