Sto let uplynulo počátkem února od narození Jana Machoně – novináře, který v nelehké době 70. let vedl deník Svobodné slovo. Podařilo se mu zaměstnat v něm řadu novinářů, vyhozených po stranických prověrkách z jiných novin. Machoň byl přitom sám poslancem za socialistickou stranu. Zajímavý osud přiblíží v Portrétech Eduard Burget a David Hertl.
Natočeno 2021. Premiéra 11. 2. 2021 (ČRo Plus, 20:05 h.; 24 min.).
Lit.: Hertl, David: Zapomenutý šéfredaktor Svobodného slova Jan Machoň. In web ČRo Plus, 11. únor 2021 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Je to trochu neuvěřitelná kombinace: šéfredaktor celostátního deníku – poslanec – spisovatel. Za tím vším se skrývá jediný, dnes nejspíš zapomenutý člověk. Nebo vám snad něco říká jméno Jan Machoň?
Po válce můžeme Machoňovy články objevit například v Peroutkově Dnešku; v říjnu 1946, v době mohutného nástupu komunistů, tam v článku Umění a příkazy píše: „Dnes je podle imperátorského – rozděl a panuj – děleno umění na staré a nové, na umění naše a vaše, revoluční a reakční, zatímco skutečnost sama snese jediné dělítko: umění a neumění.“
Machoň po válce vystřídal práci novináře v Brně, knihovníka v Jihlavě a roku 1954 nastoupil jako řadový redaktor Svobodného slova. To už mu vycházely knížky v nakladatelstvích v Brně a Havlíčkově Brodu.
Z řady jeho próz stojí za zmínku Lázeňská ouvertura (1966), která se jako jedna z prvních u nás věnovala tématu života lidí, amnestovaných v roce 1960 po nespravedlivých politických rozsudcích komunistické justice v 50. letech.
V září 1968 je Machoňovo jméno pod dnes už zapomenutým prohlášením kulturních pracovníků, kteří přes tíživou realitu okupace odmítli odchod do exilu a deklarovali chuť i nadále působit doma.
Pod peticí objevíme jména jako Jan Skácel, Milan Uhde, Karel Kachyňa nebo Vlasta Chramostová. S nastupující „normalizací“ se Machoňova kariéra láme: v roce 1970 se stává šéfredaktorem Svobodného slova, o rok později je zvolen poslancem za Československou stranu socialistickou.