Právě dnes (7. března) uplynulo 170 let od narození prvního československého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka. Způsob, jakým byl tento den připomínán v letech první československé republiky, měl všechny atributy kultu osobnosti. Vytvářeli ho lidé kolem prezidenta nebo Masaryk sám záměrně? Na to se pokusí v pořadu Historie Plus odpovědět historikové, za kterými se s mikrofonem vypravila redaktorka Milena Štráfeldová.
Natočeno 2020. Premiéra 7. 3. 2020 (ČRo Plus, 20:33 h.). Repríza 19. 3. 2020 (ČRo Plus, 12:34 h.).
Lit.: Štráfeldová, Milena: To patří ke kšeftu, říkal o svém uctívání Tomáš Garrigue Masaryk. Narodil se před 170 lety. In web ČRo Plus, 7. březen 2020 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: 7. březen byl mimořádně slavný den. Alespoň v letech první republiky. Oslavovaly se totiž narozeniny prezidenta Osvoboditele Tomáše Garrigua Masaryka.
Z dnešního pohledu mělo jeho uctívání nepochybně podobu kultu osobnosti. Na stejného Masaryka se přitom Češi dříve dívali jako na největšího padoucha a zrádce národa. Jak nastal tento obrat? A je pro nás TGM idolem dodnes, po všech zvratech našich moderních dějin?
„Jdi k čertu, ohavný zrádče, přimkni se se svou pochybnou duševní troškou a se svou mravní mizérií, ke komu chceš. Jen neopovažuj se už ani užívati našeho posvátného jazyka a pokáleti jej svým podlým duchem a otravným dechem. My tě z našeho národního těla vylučujeme jako šerednou hlízu. Jdi, utec z této svaté země, než se pod tebou otevře, aby tě pohltila…“
To napsaly v roce 1886 na adresu TGM Grégrovy Národní listy. Univerzitní profesor Masaryk si totiž dovolil zpochybnit pravost nedotknutelné modly českých vlastenců, slavných Rukopisů královédvorského a zelenohorského. A česká společnost mu to nemohla odpustit. Stejně jako jeho obranu Žida Leopolda Hilsnera, obviněného v roce 1899 z rituální vraždy Anežky Hrůzové v Polné. Tady nezůstalo jen u nenávistných článků, Masaryka dokonce napadli jeho vlastní studenti!
Tatíčku starý náš
Pak ale neuběhne ani dvacet let, a titíž studenti budou v prosinci roku 1918 Masaryka vítat při jeho návratu z exilu jako největšího národního hrdinu. A už brzy se ve veřejném mínění ustálí obraz Masaryka jako ušlechtilého, moudrého, asketického starce, morální autority, která bdí nad osudem národa. Jak se mohl pohled na Masaryka změnit o sto osmdesát stupňů, od zatracování k oslavování jeho kultu?
Podle historika Michala Stehlíka z Národního muzea v Praze si česká společnost po první světové válce Masaryka plně ztotožnila se vznikem Československa. Jako by to byl právě on, kdo po staletích habsburské nadvlády Čechům přinesl samostatnost. Bez ohledu na to, že tu byla celá řada dalších domácích i exilových politiků, kteří na tom měli svou zásluhu.
Historička Dagmar Hájková z Masarykova ústavu a Archivu AV ČR však upozorňuje na to, že postoj české veřejnosti k T. G. Masarykovi se měnil už před první světovou válkou. V roce 1910 proběhly na pražském Žofíně velké oslavy Masarykových šedesátin, na které se sjeli jeho obdivovatelé z celých Čech a Moravy. Moravští studenti mu tu zazpívali lidovou píseň Tatíčku starý náš… A tatíčkem se pak TGM stal i pro legionáře v Rusku.
Dcera Alice
Prvorepublikové uctívání TGM mělo podle dnešních historiků nepochybně všechny rysy kultu osobnosti. Co ovšem takový kult znamená? Odhlédněme od tak zavrženíhodných kultů ve 20. století, jako byl Josif V. Stalin nebo v našich podmínkách Klement Gottwald. I TGM se však za jeho života stavěly sochy, odhalovaly busty a pamětní desky, psaly se o něm oslavné básně či výchovné brožury pro mládež. Ve školních kronikách se přitom uvádělo, že „dříve jsme císaře slavili neradi, kdežto prezidenta Masaryka oslavujeme dobrovolně a s nadšením“.
Mladá Republika československá se sice řídila heslem odrakoušťování, možná bezděky však od starého mocnářství převzala i způsob uctívání hlavy státu. Podle Michala Stehlíka je to ale celkem pochopitelné. Ve společnosti dlouho přežívají určité stereotypy, tradice a rituály, jak se chová v určitých situacích. Z tohoto úhlu pohledu se zdá, jako by sám Masaryk byl proti vzniku svého kultu téměř bezmocný. Prostě přijal to, co si společnost žádala. Podle historika a redaktora Petra Zídka z Lidových novin se však TGM na vytváření svého kultu aktivně podílel. TGM sám s nadsázkou říkal, že „to patří ke kšeftu“.
Nejsilnější tlak na vznik masarykovského kultu však přicházel z jeho bezprostředního okolí. Rozhodující roli v tom hrála jeho dcera Alice, která se ujala role první dámy a velmi dbala o to, jaký bude obraz jejího otce na veřejnosti. Projevilo se to například v tom, jak byl „cenzurován“ jeho osobní a intimní život. Zde stojí za to podívat se, kam až tato manipulace s obrazem TGM ze strany jeho rodiny mohla zajít. (…)