Navštivte Podskalskou celnici na Výtoni s Janem Jungmannem, autorem aktuální expozice. Reportáž připravila Eva Sinkovičová.
Natočeno 2020. Premiéra 21. 2. 2020 (ČRo 3 Vltava, 5 min.).
Lit.: Sinkovičová, Eva: Proč se Výtoni říká Výtoň? Návštěva Podskalské celnice vás vrátí do starobylé osady plavců a rybářů. In web ČRo 3 Vltava, 21. únor 2020 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Všimli jste si někdy unikátní budovy se srubovým patrem na dnešním Rašínově nábřeží, kolem které projíždí tramvaj na Výtoni? Pokud se vám zdálo, že do dnešní zástavby příliš nezapadá, měli jste pravdu. Je to budova bývalé celnice z 16. století, která je jednou z posledních staveb připomínajících svéráznou čtvrt plavců a rybářů Podskalí, která existovala od sklonku 12. století.
„Jsme v bývalé vesnici Podskalí, o které je první zmínka již z roku 1199. Zdejší obyvatelé se živili převážně obchodem se dřevem, v zimě ledováním a také těžbou písku ze dna Vltavy a rybářstvím. Budova, ve které se nacházíme, sloužila jako celnice, vybíralo se zde clo ze dřeva, které se plavilo do Prahy. Z voru se vždy vyťalo několik klád, z toho pochází název Výtoň nebo Na Výtoni. Později se clo až do roku 1829 vybíralo v penězích, pak bylo zrušeno a dům měl být zbořen. Město Praha se však rozhodlo, že z něj udělá památník zaniklého Podskalí, v roce 1939 získává Muzeum hl. m. Prahy celnici do správy a krátce po druhé světové válce se zde otevírá první expozice věnovaná dějinám Podskalí,“ vypráví Jan Jungmann, autor aktuální expozice v Podskalské celnici na Výtoni a začíná povídat o budově samotné a historických předmětech, které návštěvníkovi přibližují život obyvatel Podskalí.
„Stavba je z 16. století. V horní části je dřevěná. Dole bývala už od 16. století hospoda a také zde byla noclehárna pro voraře neboli plavce. Expozice je věnovaná dějinám Podskalí a také dějinám voroplavby a paroplavby na řece Vltavě. Máme zde několik zajímavých exponátů. Jsou tu např. dvě originální vesla z voru, která byla nalezena při rekonstrukci této budovy. Pak zde máme model voru. Jsou tu také různé nástroje, kterými se vor stavěl, např. houžve – zkroucené kmínky smrčků, kterými se svazovaly jednotlivé klády a jednotlivé vorové tabule do vorového pramene, jehož posádku tvořilo asi tři až pět vorařů. Na voru měli i ohniště a po cestě si vařili. Plavalo se až do roku 1960, pak voroplavba skončila, protože byla dokončena přehrada Na Orlíku,“ popisuje Jan Jungmann. (…)