Příběhy 20. století zachytily životní peripetie Václava Jakeše, který v roce 1951 při útěku před komunistickou STB na 15 let zmizel ze světa. Až do poloviny šedesátých let se skrýval na statku rodiny Peckovy poblíž Příbrami. Jeho vyprávění zaznamenal Adam Drda.
Natočeno 2020. Premiéra 16. 2. 2020 (ČRo Plus, 20:05 h.; 48 min.).
Lit.: Drda, Adam: Úkryt v Zadním Chlumu. Příběh uprchlíka Václava Jakeše a rodiny Peckových, která ho skrývala před komunisty. In web ČRo Plus, 16. únor 2020 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Na podzim 1951 se ve staré usedlosti Peckových v malé vsi Zadní Chlum objevil rodinný známý a přivedl mladého muže, kterého statkáři předtím nikdy neviděli. Jmenoval Václav Jakeš.
Řekl, že je na útěku před Státní bezpečností, chtěl by se dostat na Západ a potřebuje se na chvíli ukrýt. Zůstal patnáct let. Peckovi ho neoznámili úřadům, neposlali ho pryč, ani když v kraji vrcholila persekuce. Řídili se prostou zásadou: když je nevinný bližní v nouzi, má se mu pomáhat, a když se mu jednou pomáhat začalo, nesmí se mu vrazit kudla do zad.
Pro tuhle „obyčejnou“ věc jsou Peckovi hrdinové – uprostřed bolševismu, v němž se ustrašenost stala normou a udávání se považovalo málem za konvenci, si počínali rovně a obětavě. Dnes je v módě relativistický přístup k minulosti: nic nebylo černobílé, každý se musel tak či onak ohnout, události je třeba nahlížet „v dobovém kontextu“. Chování sedláků ze Zadního Chlumu je však natolik nadčasové a zároveň tak zřetelně ukazuje dobový kontext, že je zrelativizovat nelze. Případu jsme se věnovali již dříve, ale je natolik důležitý a výjimečný, že se k němu nyní vracíme v přepracovaných Příbězích 20. století.
Václav Jakeš a Černý lev 777
Příběh se odehrává v příbramském okrese, vyprávění je třeba začít od Václava Jakeše. Narodil se roku 1924 v Branšovicích na Písecku v rodině menších zemědělců. Vystudoval hospodářskou školu, po válce pracoval na rodinném gruntu, na přelomu let 1947-48 se stal členem sdružení katolické mládeže.
Únorový převrat nevítal, avšak nedá se říct, že by byl aktivní protikomunistický odbojář, aspoň to vždycky popíral. Václav Jakeš se nicméně stýkal se spoustou lidí, kteří se do odboje pustili: od mládí se přátelil s Jiřím Řezáčem, o čtyři roky mladším spoluzakladatelem skupiny Černý lev 777, která působila na Milevsku a Sedlčansku. Její jádro tvořili vedle Řezáče ještě Jaroslav Sirotek a Bohumil Šíma, patřilo k ní i pár dalších mužů, též Jakešovi spolužáci ze střední školy Josef Hroch a Vladimír Hřebejk. Začali shromažďovat zbraně a provádět menší sabotáže, na jaře 1949 například přerušili elektrické vedení v Nechvalicích, před schůzí, na níž se mělo zakládat JZD. Také se pokusili zastrašit střelbou do vzduchu místního stranického funkcionáře.
Historik Tomáš Bursík (autor studie Osud odbojové organizace Černý lev 777) cituje z místního policejního dálnopisu, který dorazil na Ministerstvo vnitra: „Hlásím, že dne 3. 7. 1949 kolem 01:25 byly neznámým pachatelem vhozeny do okresního sekretariátu KSČ v Sedlčanech dva granáty nebo dvě pumy… Sekretariát byl úplně zdemolován, k úrazu neb o život nepřišel nikdo.“ Akci provedli právě Řezáč se Sirotkem, a ačkoli po atentátnících policie usilovně pátrala, nezjistila nic. Po necelém roce provedla skupina další útok: v noci ze 13. na 14. května 1950 na sekretariát KSČ v Milevsku. Výbuch zničil část přízemí a smrtelně zranil příslušníka Sboru národní bezpečnosti. (…)