Martin Dušek, režisér. Svou tvůrčí metodu nazývá mixem empatie a ironie. K dokonalosti ji dovedl svým prvním hraným filmem Staříci. S inspirací ve skutečném příběhu vypráví o dvou devadesátiletých mužích, kteří se chystají zabít starého komunistického prokurátora. Moderuje Barbora Tachecí.
Natočeno 2020. Premiéra 6. 2. 2020 (ČRo Plus, 10:34 h.).
Lit.: Tachecí, Barbora – Marková, Zuzana: S érou stalinismu jsme se nevyrovnali, ukazuje to i kauza Válkové, soudí režisér Staříků Dušek. In web ČRo Plus, 6. únor 2020 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Po natočení několika dokumentů si Martin Dušek úspěšně vyzkoušel práci režiséra hraného filmu. Za svou prvotinu Staříci získal Cenu české filmové kritiky. Námět skutečného příběhu dvou devadesátiletých mužů, kteří se chystají zabít starého komunistického prokurátora, ho prý zaujal okamžitě.
Potenciál příběhu staříků, kteří se rozhodli pomstít prokurátorovi Karlu Vašovi, viděl Dušek v rozporu epochálnosti plánované pomsty s konkrétním postupem, kterým se muži chtěli řídit.
Dědictví 50. let
S érou stalinismu jsme se podle režiséra a dokumentaristy ještě stále nevyrovnali. „Vidíme to například v aféře Heleny Válkové, která je spojována s proslulou značkou teroru 50. let, prokurátorem Josefem Urválkem.“
Dušek nerozumí tomu, jak mohla Válková přijmout kandidaturu na ombudsmanku. A to ani v případě, že by se Urválek pod její článek skutečně jen připodepsal, ona s ním neměla nic společného a nějakou podivnou shodou okolností by ani nevěděla, kdo to je.
Zatímco Urválek je po smrti a dnes je jen „na černobílém filmu“, Válková je členkou Rady vlády pro lidská práva. Martin Dušek
Helena Válková se sice kandidatury na ombudsmanku vzdala, v Radě vlády pro lidská práva ale nakonec zůstala. „To, že se jí členové většinově zastali, je děsivé… To mě rozčiluje možná ještě víc, než když si vzpomenu na 50. léta, která vidím jako nějaký černobílý film.“
Rozdělené Lidice
Martin Dušek v roce 2012 natáčel v Lidicích dokument Rozezlení (vysílal se v rámci dokumentární série České televize Český žurnál) a o současném dění kolem památníku, ze kterého odešla ředitelka Martina Lehmannová a několik historiků, má poměrně jasné mínění.
„Jsou tam dvě skupiny s různými názory. Jedna akceptuje všechny možné okolnosti toho příběhu, a pak je tu takové tvrdé jádro, na které se přilepila Jana Bobošíková a z nějakého důvodu je společně se Svazem bojovníků za svobodu začala využívat,“ shrnuje. (…)