Normalizace, která se rozběhla od počátku 70. let 20. století, byla pro řadu Čechů a Slováků důvodem k odchodu do exilu. Jenže stejně jako odchody mají u nás tradici i návraty. A těch byla už nedlouho po roce 1968 řada. Připomenou je ukázky z vysílání Československého rozhlasu. Připravil David Hertl.
Natočeno 2020. Premiéra 31. 1. 2020 (ČRo Plus, 20:05 h.; 24 min.) v cyklu Archiv Plus. Repríza 17. 3. 2020 (ČRo Plus, 11:06 h.).
Lit.: Hertl, David: Rozhlasová svědectví o návratech z exilu do normalizace. In web ČRo Plus, 31. leden 2020 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: (…) Počet lidí, kteří mezi lety 1948 až 1989 opustili Československo, historikové odhadují na necelý čtvrtmilion. Vedly je k tomu důvody, které v roce 2008 shrnul ve vysílání Českého rozhlasu historik Jiří Pernes: „Exil po roce 1948 byl především politický. Lidé odcházeli s tím, že se venku zapojí do odboje proti komunistickému režimu. Po roce 1968 skoro nikdo nevěřil, že by komunistický režim v Československu padl. Lidé odcházeli proto, že nechtěli žít v nesvobodě a chtěli žít v zemi, kde se budou mít lépe. Odcházeli z osobních pohnutek. Šlo o exil kulturní a ekonomický. Mnozí z nich ani nenavázali kontakt se starší vlnou exulantů z osmačtyřicátého.“
Pro Čechy a Slováky, kteří odcházeli do exilu po roce 1968, zejména pro ty mladší, kteří vyrostli po válce v socialismu, musel být střet se západní realitou tvrdý. Odcházeli z Československa, kde sice mnohé věci nebyly, ale kde komunistický režim řešil – po svém, ale řešil – téměř každou oblast života: školství, zdravotnictví, zaměstnání, bezpečnost, a do značné míry i volný čas.
Dým bramborové natě
Najednou přicházeli do světa, kde se o tohle všechno museli starat sami. A museli se ptát, zda jim ta svoboda, ta možnost rozhodovat sám o sobě, za to stojí. Zda ta svoboda není poněkud drahá, než ta levná nesvoboda za železnou oponou. Někteří z exulantů se proto po kratší nebo delší době pobytu v zahraničí vrátili do Československa.
Komunistický režim se snažil návraty do vlasti podpořit propagačními akcemi spojenými s amnestiemi, kterými měl být prominut trestný čin „nedovoleného opuštění republiky“. Podobné akce se konaly v 50. letech a následovaly i na počátku normalizace.Amnestie využilo v roce 1955 celkem 1169 osob, když byla o pět let později vyhlášena druhá, vrátilo se jen 69 exulantů. Podle odhadů historiků odešlo krátce po srpnu 1968 do exilu 80 až 100 tisíc lidí. Po první amnestii, vyhlášené v květnu 1969, se jich vrátilo 565. V roce 1971 se jednalo o 740 „navrátilců“, o rok později 637. Oproti desetitisícům exulantů se vracely jen stovky lidí.
Režim návratu exulantů v rámci možností propagačně využíval. Řada z nich hovořila v rozhlasu a televizi, jejich svědectví byla zpracována pro časopisy. Exilová tématika se objevuje i ve filmech (například Vláčilův film Dým bramborové natě z roku 1976) a návratu z exilu byl věnován i jeden díl legendárního normalizačního rozhlasového seriálu Jak se máte, Vondrovi? Archiv Českého rozhlasu uchovává několik svědectví takzvaných „navrátilců“ (termín zavedla Státní bezpečnost), ukázky z nich uslyšíte v pořadu Archiv Plus.