Kniha novináře Normalizační festival: Socialistické paradoxy a postsocialistické korekce (Přemysl Houda) patří podle literární kritičky (Eva Klíčová) k tomu nejvíce zneklidňujícímu, co u nás k tématu normalizace zatím vyšlo. Zároveň je podle ní zábavná, napsaná čistým stylem, přístupným i pro běžného čtenáře. Jejího autora i Evu Klíčovou přivítáme u nás ve studiu. Moderuje Táňa Zabloudilová, hudbu vybírá Zdeněk Přidal, který se zaměří na jazzové nominace na cenu Grammy.
Natočeno 2020. Premiéra 23. 1. 2020 (ČRo 3 Vltava, 16:05 h.).
Lit.: Zabloudilová, Táňa: Lidé nebyli jen disidenti a šedá většina, říká autor knihy Normalizační festival o folkové scéně. In web ČRo 3 Vltava, 28. leden 2020 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Historik Přemysl Houda ukazuje normalizaci barevnější, než jak ji obvykle vnímáme. Hrdiny původní monografie Normalizační festival: Socialistické paradoxy a postsocialistické korekce jsou organizátoři folkových koncertů.
Podle historika, politologa a publicisty Houdy je dnes debata o normalizaci nápadně binární, rozdělená na protirežimní bojovníky a zlý systém. „Organizátoři folkových koncertů se ale do toho trivializujícího schématu nápadně nehodí.“ V ArtCafé jsme o knize mluvili spolu s ním a literární kritičkou Evou Klíčovou, která o ní napsala pro Salon Práva.
„Spousta lidí, se kterými jsem dělal rozhovory, organizátoři koncertů, písničkáři a tak dále, vzpomínají na 70. a 80. léta tak, že nic nebylo možné. Skoro žádný koncert se nemohl konat. A pak se vždycky stal nějaký zázrak a koncert se konal,“ popisuje Přemysl Houda, způsob, jakým jeho respondenti většinou popisují svoje aktivity za normalizace a nazývá ho narativem zázraků. „Když to tak bylo u každého organizátora, tak jsem si říkal, že to je moc dlouhá sada zázraků. Říkal jsem si, že historik by neměl věřit na zázraky, a že by měl český folk z té kvazi disidentské polohy trochu usadit na zem, ale spíš žertovně, než abych se do těch lidí nějak strefoval. Folk mám rád.“
I hrdinové si upravují vzpomínky
V knize Houda uvádí například vzpomínky Vladimíra Merty, který byl v některých obdobích režimem zakazován kvůli protirežimním textům. „Merta mi třeba vyprávěl, jak hrál v 80. letech v divadle na Vinohradech ve stejné hře s Jiřinou Švorcovou, a současně v jiném divadle v Drdově hře. To je na zakázaného písničkáře nějaké divné, ne? A on ten příběh vypráví tak, že přidává různé komentáře, kterými to dovysvětluje. Třeba říká, že slyšel, že ředitel toho divadla pak kvůli němu nedostal odměny, je to ale typický příklad vzpomínky na věc, která se nestala.
Přitom Vladimír Merta nelže, on má spíš pocit, že se to tak stalo. Já chtěl ukázat, že i hrdinové si mohou nevědomě upravovat vzpomínky.“
„Jako historik lehce přilnete k příběhům normalizační represe,“ myslí si literární kritička Eva Klíčová. „Přijmete snadno stanovisko lidí, kteří byli obětmi režimu, ale neuvědomujete si, že 70. a 80. léta nejsou léta 50. Těch obětí režimu postupně ubývalo. Tohle černobílé vidění normalizace deformuje reflexi dějin a veřejnou debatu.“ Houdova kniha podle ní nabízí spoustu zábavných metafor a není „začarovaná do vážného akademizujícího stylu, ve kterém má autor pocit, že musí říct naprosto všechno, co k tomu má.“ (…)