Potřebujeme duchovní vedení během nemoci? Rozhovor s nemocniční kaplankou v nemocnici u boromejek připravila Eva Svobodová.
Natočeno 2019. Premiéra 26. 12. 2019 (ČRo Rádio Wave, 15 min.).
Lit.: Svobodová, Eva: V nemoci často vyvstanou otázky po smyslu života, říká nemocniční kaplanka Ludmila Petrůj. In web ČRo Radio Wave, 26. prosinec 2019 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Duchovní služba je často spojována hlavně s kostelem a kázáním. Nemocniční kaplani se ale s lidmi setkávají spíše v hraniční situaci jejich života. Čím mohou přispět při léčení nebo naopak v procesu smíření se s diagnózou? A mohou oslovit i nevěřícího?
„Kolikrát rozhovor, který začíná slovy ,víte, já nejsem věřící‘, bývá velmi hluboký a je vidět, že duchovní přesah lidé v nemoci hledají,“ říká nemocniční kaplanka z Nemocnice Milosrdných sester sv. Karla Boromejského v Praze Ludmila Petrůj.
Nemocniční kaplan je duchovní pověřený svou církví. Podle Ludmily Petrůj je ale jeho funkce nadkonfesní a věnuje se všem potřebným, kteří mají o tuto službu zájem, bez ohledu na jejich vyznání nebo světonázor. „Nemocniční kaplan nabízí doprovázení v duchovní oblasti, ale i v oblasti obecně lidské,“ popisuje svou práci nemocniční kaplanka. A jak vypadá její každodenní práce? „Před mou prací nejdřív navštívím náš kostel. Snažím se tam ztišit a nějak se na práci i vnitřně připravit, třeba modlitbou. Pak jdu na oddělení na sesternu, domluvím se, jaké jsou aktuální potřeby. Někdy mě za někým pošlou. Pak se snažím jít za novými pacienty a představit naši službu. Tím, že jsme církevní nemocnice, tak si tento luxus můžeme dovolit,“ říká Ludmila Petrůj. Do fakultních nebo privátních nemocnic chodí kaplan většinou na vyžádání nebo na doporučení sester.
Nemocniční kaplan se nevěnuje jen nemocným, ale také personálu a rodinám nemocných. „V nemoci často vyvstanou otázky po smyslu života.“ Co může přemýšlení nebo modlitba přinést v procesu léčení nebo naopak v procesu smíření se s diagnózou? Podle Ludmily Petrůj západní medicína uznává, že člověk není jen fyzická schránka, ale že má i duchovní a duševní rozměr. „Pokud si všímáme v procesu léčení i duchovní stránky, tak člověk bývá klidnější, protože se nezaměřuje jen na tu fyzickou stránku. Takže to přináší klid. Často to přináší i bolestné procesy, jako otevírání starých ran. Může to ale vést k odpuštění nebo i usmíření v rodině.“(…)