Do Hovorů dnes přišla Zuzana Briksius. V osmnácti letech, ještě před maturitou, podepsala Chartu 77, a nešla k volbám. Přátelila se s undergroundovými hudebníky, výtvarnými umělci, nebo literáty a pohybovala se v opozičním hnutí komunistického Československa. Před vystěhováním do Rakouska v roce 1982 byla bez práce a studovat nesměla. Na její pestrý život se bude ptát Vlastimil Ježek.
Natočeno 2019. Premiéra 30. 8. 2019 (ČRo Plus, 22:05 h.).
Lit.: Ježek, Vlastimil – Tesařová, Kateřina: Šlo o to vyjádřit solidaritu s těmi, kteří už byli pronásledovaní, říká jedna z nejmladších chartistek Zuzana Brikcius. In web ČRo Plus, 30. srpen 2019 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Protikomunistická aktivistka, překladatelka a členka organizace Greenpeace Zuzana Brikcius se ještě na střední škole rozhodla podepsat Chartu 77. Mezi signatáři by se patrně těžko hledal někdo mladší. Jak to předznamenalo život ženy, která pak prošla podzemní kulturní scénou normalizace?
„Vlastně jsem si počkala, až dosáhnu plnoletosti. Dřív se to totiž podepsat nesmělo. Mělo to tu výhodu, že už jsem věděla, jak se zachází s těmi, co podepsali rok přede mnou, a co bude následovat. O to raději jsem podepisovala, protože už nešlo jen o to souhlasit s textem Charty, ale také vyjádřit solidaritu s těmi, kteří už byli pronásledováni,“ říká.
Rodina z jejího razantního kroku nebyla nadšená. „Moje máma radost neměla. Ale dědeček, který alternoval otce a sám byl kvůli židovskému původu pronásledován za války, se mnou v podstatě souhlasil. Akorát mně řekl, že tady končí moje budoucnost,“ vzpomíná.
Maturita díky neznalosti ředitele
Mladá středoškolačka měla štěstí, že mohla alespoň absolvovat maturitu pro svoji znalost němčiny. Ředitel Střední školy pro stravování, kde byl tento jazyk velmi nutný, ji totiž neovládal tak dobře jako ona, proto studentku zaštítil, aby se mohl doučovat.
S dalším studiem byl ale konec. Zároveň se Zuzana Brikcius dostala do světa disidentů, který byl díky péči StB a strachu spoluobčanů značně izolován od okolí. Jak ale podotýká autorka výstavy Národní galerie Charta Story, na život v určitém ghettu byla zvyklá odjakživa a ilustruje to vzpomínkou z dětství:
„Babička byla původně návrhářka z Vídně a neuměla česky. Po válce zůstala v Praze kvůli dědečkovi, který odmítl jít do Německa nebo do Rakouska. Považoval by to za zradu, protože mu povraždili velkou část rodiny. I když jazyk také stoprocentně neovládal. Když jsem tedy šla do školy, neuměla jsem pořádně česky. Tak si pozvali dědečka do školy a prosili ho, ať mě doučí. Slíbil jim to s tím, že má doma učebnici češtiny.“
Dva oddělené světy
Zuzana Brikcius popisuje, že vyrůstala ve světě staženém do sebe, úplně jiném, než byla škola. Jiná literatura, jiný jazyk, jiné chování. Po podpisu Charty 77 ovšem nastal jiný problém, a to zákaz nechat ji zaměstnat i v podřadných zaměstnáních a zároveň hrozba trestu za příživnictví, jak zněl tehdejší paragraf.
Poslechněte si celé Hovory s protikomunistickou aktivistkou a dozvíte se, jak ji svízelná situace nakonec dovedla k nucené emigraci do Rakouska. Prozradí i další zajímavosti ze svého pestrého života.