Intimní zpověď autorových prarodičů, jimž se do domácnosti nastěhovala Parkinsonova choroba. Připravil Jan Singer.
Natočeno 2019. Premiéra 27. 6. 2019 (ČRo 2 Praha, 18:30 h.; 21 min.).
Lit.: Singer, Jan: Jen my dva a Parkinson. Dokumentární sonda do rozpadajícího se těla i vztahu dvou lidí. In web ČRo 2 Praha, 27. červen 2019 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Intimní zpověď autorových prarodičů, jimž se do domácnosti nastěhovala Parkinsonova choroba. Netrpí jen dědovo tělo. Nemoc má podstatný vliv i na dlouholeté manželství.
Kdysi energická a veselá domácnost ustrnula v kyselé nehybnosti, stagnaci, smutku. Nezvaný host Parkinson manželům zničil veškeré iluze o poklidném stáří.
Diagnóza mluví neúprosně
Sportovní kanál vysílá jeden závod za závodem, moderátor extaticky burcuje mrštné sportovce a manželé mlčky a strnule sledují chladné světlo z obrazovky. Čekají, ale na co? Můj děda má nanejvýš dva roky života. A stejně beznadějný osud čeká v Česku dalších 50 tisíc lidí, kteří Parkinsonovou chorobou trpí.
Pro koho je to horší?
Náš děda má ztuhlost, nikoliv třas, jak je běžné. Jeho tělo s ním téměř nespolupracuje. Mozek však zůstal netknut a svádí permanentní souboj s neposlušnými končetinami. Každý pohyb vyžaduje soustředění a nekonečnou snahu vzdorovat nevypočitatelným reakcím. Stav se však neúprosně zhoršuje. Babička se proto musí o dědu dennodenně starat, ačkoliv už je také sama také ve věku, kdy člověk nemá příliš sil.
Dokument je sondou do vztahu stárnoucích lidí, kteří jsou vystavení neúprosné samotě a ponorkové averzi vůči sobě navzájem i vůči nemoci. Naděje na lepší zítřky nejenže neexistuje, ale dokonce se zdá směšnou jakákoliv útěcha. Nejhorší ze všeho je stud a tabuizace umírání, která je prostoupena společností, rodinou i jejich hlavami.
Lit.: Singer, Jan: Štvalo mě, jak jde umírání ruku v ruce se studem. In Facebook, 28. 6. 2019 (status). – Cit.: Štvalo mě, jak jde umírání ruku v ruce se studem. Proto jsem o Vánocích začal točit dokument o svém dědovi, který válčí s Parkinsonem. Chtěl jsem aspoň ve své rodině prolomit hnusné ticho, co se kolem dědy vznášelo. Ukázat, že smrt není ponižující. Že bychom o umírání měli mluvit stejně otevřeně jako o příhodách z minulého víkendu.
Když jsem dědovi před měsícem pustil první verzi, bál jsem se, že mi nedovolí, aby to šlo do vysílání. Moc černýho humoru, intimity, zesměšňování. Navíc děda při poslechu brečel a já nahrávku několikrát stopoval a ptal se ho, jestli chce pokračovat. Když dokument skončil, k mýmu překvapení ho odsouhlasil.
Včera byla premiéra. Důležitější ale je, co se stalo s dědou, když nahrávku uslyšel. Z tváře mu zmizela veškerá ztuhlost a vypadal jako zdravý člověk. S mimickými svaly a zvědavým pohledem. Na chvíli, ale přece. Zjistil, že v tom není sám.
Neříkám, že je potřeba nahrávat dokumenty o svých blízkých. To by byla řádná blbost. Ale pokud máte v rodině někoho jako mám já, nebojte se bavit o umírání. Pomůžete mu. Možná víc než kdejaký prášek.