Prezidentův kancléř Vratislav Mynář stáhl svoji žalobu na Národní bezpečnostní úřad a zpochybnil nezávislost soudců, kteří měli ve věci rozhodovat. Mohou být příslušní soudci pražského městského soudu něčím nebo někým ovlivněni? Jak samotní soudci předcházejí obvinění z podjatosti? Tomáš Pancíř se zeptá předsedy Městského soudu v Praze Libora Vávry.
Natočeno 2019. Premiéra 28. 1. 2019 (ČRo 1 Radiožurnál, 17:06 h.).
Lit.: Havel, Prokop – Pancíř, Tomáš: Libor Vávra: Nemám důvod svým soudcům nevěřit. In web ČRo 1 Radiožurnál, 28. leden 2019 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Je hodně dobrých důvodů obecně české justici věřit, a drtivé většině soudců o to více. Takový je názor předsedy Městského soudu v Praze Libora Vávry. Ten se jednoznačně postavil za dva soudce svého soudu, jehož nezávislost zpochybnil kancléř prezidenta Vratislav Mynář.
„Argumenty, které pan kancléř, respektive tiskový mluvčí pana prezidenta, prezentoval na veřejnosti, spočívají v jakýchsi pochybnostech z hlediska profesní minulosti lidí, se kterými ti soudci spolupracovali. To je na to, abych byl vyviklán ve své jistotě, příliš málo argumentů,“ vysvětluje Libor Vávra v rozhovoru s Tomášem Pancířem.
Zdůrazňuje také, že oba soudci prošli velmi náročným výběrovým řízení na soudce již v době, kdy byl předsedou Městského soudu v Praze. Libor Vávra také dříve uvedl, že Vratislav Mynář měl možnost podat námitku podjatosti.
„Podobných námitek podjatosti je dnes a denně podáváno mnoho, ovšem prakticky nikdy ne prostřednictvím tiskového mluvčího prezidenta republiky. A to způsobilo mediální smršť, a já chci právě tyhle dvě věci oddělovat,“ dodává.
Mlčící soudce má menší vliv pro dobro společnosti
Písemná pravidla pro soudce na to, jak se mají nebo nemají chovat, aby předcházeli podezření z podjatosti, podle Vávry nejsou – důležitá je letitá zkušenost, od Rakouska Uherska děděné postupy a společenská úroveň vystupování lidí v práci i mimo ni.
Moderátor Tomáš Pancíř ale připomíná, že žijeme v době sociálních sítí. Ani tam žádná pravidla pro soudce nejsou? „Možná víte, že patřím mezi kárné žalobce, dvakrát jsem jednoho kolegu žaloval za jeho mediální vystupování,“ zdůrazňuje.
Jedině tímto způsobem lze podle něj hledat hranici – na druhé straně jsou soudci, kteří vůbec nechtějí komunikovat s vnějškem, což je ale také chyba.
„Zatlačovat ty komunikativnější do nějakých pravidel by znamenalo podpořit ty úplně mlčící. A mlčící soudce má mnohem menší vliv pro dobro společnosti než ten, který se s ní snaží komunikovat,“ uzavírá.