Reportáže z pracovního a osobního života výjimečných žen. Připravila Zdeňka Trachtová.
Natočeno 2018. Premiéra 17. – 21. 9. 2018 (ČRo 1 Radiožurnál).
Obsah: 1. Jeden den kriminalistky Renaty Mikové. – 2. S první českou docentkou neurochirurgie Evou Brichtovou na operačním sále – 3. Jeden den s pilotkou: Na své práci nejvíc miluji výhledy, říká Judita Svobodová
Lit.: Trachtová, Zdeňka: Výjimečné ženy Česka. In web ČRo 1 Radiožurnál, 19. září 2018 (anotace). – Cit.:
Kriminalistka, neurochirurgyně, generálka, pilotka, či soudkyně Evropského soudu. Ženy dnes zastávají mnohé profese a vyrovnají se i svým kolegům. Jak zvládají tlak náročné práce a jak se k ní vůbec dostaly? To odkrývají reportáže Zdeňky Trachtové, která s nimi strávila jejich pracovní den.
Lit.: Trachtová, Zdeňka: SERIÁL. Výjimečné ženy Česka. 1) I pachatelé nejbrutálnějších zločinů jsou lidské bytosti, říká jihočeská komisařka Renata Miková. In web ČRo 1 Radiožurnál, 17. září 2018 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Začínala jako učitelka ve zvláštní škole. Dnes Renata Miková vyšetřuje nejtěžší zločiny: vraždy a trestné činy páchané na dětech. Řídí při tom často týmy desítek policistů. Její pátrání po stopách zločinu jsme sledovali jeden den přímo v terénu. Reportáž přinášíme v rámci seriálu Radiožurnálu Výjimečné ženy Česka.
Je slunečné pondělní ráno a do schodů písecké policejní stanice vybíhá drobná blondýna v červených šatech – do práce chodí kapitánka Miková zásadně v civilu.
Na stanici už ji čekají dva svědci, kteří by mohli svou výpovědí doplnit další střípky do skládačky případu, na němž komisařka pracuje už několik měsíců: vraždy staršího manželského páru.
„Když jsme přijeli do obce Záhoří, v mobilním domě tam byly brutálně zavražděné dvě osoby, manželé. Byli ubodaní. Na takové věci se nezapomíná,“ vzpomíná Miková na chvíli, kdy před půl rokem přijela na místo činu. Od té doby se pídí po každém detailu souvisejícím s případem.
„Dnes mám předvolány tři svědky. Dva jsou lidé, kteří znali zavražděné manžele. A jedna svědkyně je sestra zavražděné paní. Zjišťujeme, jak s nimi vycházeli, jaké měli finanční zázemí, popřípadě jestli znali obviněné,“ vysvětluje Miková.
Případ je stále otevřený a tak komisařku přímo k výslechům pochopitelně doprovázet nemohu. Po dvou hodinách za zavřenými dveřmi výslechové místnosti ale působí spokojeně. „V rámci možností byli svědci sdílní, jsem naprosto spokojená,“ říká.
O třicet minut později už v malé vesničce na dvoře soukromé dílny vytahuje z kufru auta velký papírový pytel přelepený policejní páskou. Synům zavražděných manželů totiž veze důkazní materiál, který už důkladně prozkoumala policejní laboratoř. V pytli je hlavně oblečení, které měl na sobě jeden ze synů, když našel těla. „Mělo by to sedět: ponožky, tričko, kalhoty pracovní s laclem, mikina tmavě modré barvy…“ odškrtává si komisařka na seznamu.
S oběma muži si povídá jako stará známá: o práci, dětech i o tom, jak se s rodinnou tragédií vyrovnávají. „Dám si s váma ještě cigáro a jedem,“ uzavírá Miková a vyráží na soudní lékařství do nemocnice v Českých Budějovicích.
Pořád hovořím jenom s lidskou bytostí, ať ten člověk udělal cokoli. Renata Miková
S primářem oddělení soudní patologie Františkem Vorlem se zná celé roky. Na pitevně nebo přímo na místech činu spolu konzultovali nespočet případů vražd. Dnes se Miková potřebuje dozvědět více o zdravotním stavu zadržených podezřelých. „Máš tím na mysli, jestli tyhle zranění mohly vzniknout při útoku na ty dva?“ ptá se doktor a policistka přitakává.
S dětmi se po výslechu loučíme jako kamarádi
Po celém dni v terénu komisařka přichází do své kanceláře na Krajském ředitelství policie Jihočeského kraje. V místnosti jako první upoutají panenky, plyšová zvířata a další hračky vystavené na policích. Pocházejí z doby, kdy stanice ještě neměla speciální výslechovou místnost pro dětské svědky.
Právě vyšetřování trestných činů páchaných na dětech je totiž další oblastí, na kterou se Miková specializuje. „Obvykle jde o znásilnění dětí, to znamená dětí do patnácti let,“ vysvětluje komisařka. „Zvyknout se dá na všechno, člověk se ale musí umět odreagovat od starostí, které na sebe bere z těch rodin,“ dodává.
Všechny výslechy dětí už dnes komisařka vede výhradně v barevné výslechové místnosti plné hraček. Že se člověk nachází stále na policejní stanici a ne v dětském pokojíčku naznačuje pouze mikrofon položený na stole a neprůhledné sklo, za nímž průběh výslechu sledují advokáti, psychologové a pracovníci Orgánu sociálně právní ochrany dětí.
„Výslech dítěte je mnohem těžší než výslech dospělého. Člověk s ním musí navázat velmi blízký vztah, aby se vám světilo, otevřelo, aby vám řeklo to, co se mu stalo, co mu bylo nepříjemné. Děti jsou ale úžasné, dá se s nimi pracovat a ve většině případů se nakonec loučíme téměř jako kamarádi,“ říká Miková.
A jak zvládá výslechy těch, kteří dětem ublížili? „Je to těžké, ale to je vnitřní boj, který nad sebou musím vyhrát. Pořád hovořím jenom s lidskou bytostí, ať ten člověk udělal cokoli,“ shrnuje komisařka.
Lit.: Trachtová, Zdeňka: SERIÁL. Výjimečné ženy Česka. 2) Hluboké soustředění a rychlé rozhodování nejsou výsadou mužů, říká první docentka neurochirurgie. In web ČRo 1 Radiožurnál, 18. září 2018 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Mozek ji od dětství fascinoval. Vzápětí po přijetí na lékařskou fakultu se proto Eva Brichtová rozhodla stát neurochirurgyní. Spolužáci i učitelé ji odrazovali argumentem, že obor není vhodný pro ženy, to Evu ale ještě více motivovalo. Brzy se stala první docentkou neurochirurgie v Česku. Dnes se ve Fakultní nemocnici u svaté Anny v Brně věnuje nejnáročnějším operacím mozku a nervové soustavy. Reportáž z operačního sálu přinášíme v rámci seriálu Výjimečné ženy Česka.
„Tímto filtrem musí projít každý, a teď už se ocitáme v prostředí, které je sterilní a kam nepronikne žádný bacil,“ vysvětluje doktorka Eva Brichtová po cestě na operační sál, zatímco si souká dlouhé vlasy pod ochranou čepici s kytičkovým vzorem a přes obličej uvazuje roušku. Na sále pobíhá asi desítka sester a lékařů a připravují vše potřebné. Pacient – jedenáctiletý chlapec trpící epilepsií – už leží v narkóze připravený na lůžku.
Takový ten názor, že to není pro ženu, byl velmi častý. Neurochirurgyně Eva Brichtová
„Čeká nás epileptochirurgická stimulační operace. Provedeme stimulaci bloudivého nervu, to znamená, že na bloudivý nerv v oblasti krku implantujeme elektrodu. Tato operace slouží ke zmírnění frekvence epileptických záchvatů,“ vysvětluje Brichtová. „Ten chlapec trpí epilepsií od malička. Bylo vyzkoušeno už mnoho antiepileptických léků, které ale neměly účinek,“ dodává.
Jak se operují nervy
Po krátkém dohadování mezi lékařkou a sestrou o hudebním doprovodu dnešní operace, pouští Brichtová CD své oblíbené cimbálové kapely a natahuje latexové rukavice. Operace může začít.
„Ten nerv se nachází hodně hluboko, takže musíme hodně preparovat. Preparovat a preparovat,“ říká lékařka, zatímco skalpelem, nůžkami a pinzetou operuje v ráně na krku.
Po pár minutách nachází bílou šňůrku zhruba o průměru vařené špagety. „Přichází stěžejní část operace. Našli jsme bloudivý nerv,“ oznamuje spokojeně. „Teď ho musím zhruba v čtyřcentimetrovém rozsahu izolovat od okolních tkání tak, aby se na něho dala implantovat elektroda, což znamená poměrně dlouhé tři spirálky,“ vysvětluje Brichtová.
Elektrodu pomocí několika kliček namotává na nerv a následně ještě fixuje nití. „Nesmí tam být namotaná úplně na pevno. Musím nechat vůli pro pohyb krkem,“ říká.
Od mládí mě fascinovalo vše záhadné: vesmír i chování lidských bytostí. neurochirurgyně Eva Brichtová
Na operaci dohlížejí také dva technici zodpovědní za funkčnost implantované elektrody. „Ona ten nerv stimuluje. Stimulační signál potom běží po nervu do mozkového kmene a dalších oblastí mozku, kde několika různými mechanismy brání vzniku a šíření epileptického záchvatu,“ vysvětluje jeden z nich.
Po necelé hodině je téměř hotovo. Před zašitím rány je ale ještě nutné ověřit, že je elektroda skutečně na správném místě a generátor s ní komunikuje. „Je to v pořádku: 1527 ohmů. Elektroda funguje,“ oznamuje technik. Baterka v miniaturním zařízení teď bude fungovat pět až deset let. Potom ji lékaři budou muset vyměnit.
Doktorka Brichtová má za sebou podle svých slov jednu z méně náročných – spíše rutinních – operací. Ze sálu míří rovnou za rodiči chlapce a oznamuje jim, že vše dobře dopadlo. Až se chlapec probudí z narkózy, převezou ho zdravotníci do nedaleké dětské nemocnice, kam ho Brichtová odpoledne přijde zkontrolovat.
Umět se hluboce koncentrovat i odpočinout si
Když Eva Brichtová není v nemocnici, tak jezdí na koni, předcvičuje jógu, maluje obrazy, píše básně, dělá tai-chi nebo si po internetu dělá astronomický kurz. Hodně času také tráví na zahradě svého brněnského domku se dvěma samicemi klokana benetového. „Klokan byl od dětství moje nejmilovanější zvíře,“ vysvětluje netradiční volbu domácích mazlíčků.
Před lety se Eva Brichtová stala vůbec první ženou – docentkou neurochirurgie v Česku. Co ji na tomto oboru tak lákalo? „Mě od mládí fascinovalo to, co bylo záhadné, čemu se nedalo přijít na kloub: Kde končí vesmír, proč je počasí takové a makové i chování lidských bytostí. A mozek jako takový dával prostor pro objevování. Nezajímalo mě pouze takovéto filozofování a abstrakce, ale potřebovala jsem ten mozek vidět a sáhnout si na něj. A když jsem na medicíně poprvé viděla ten mozek živý, nikoli na pitevně, tak mě okamžitě fascinoval a věděla jsem, že toto je práce, která mě osloví na celý život a že nechci dělat nic jiného než neurochirurgii,“ vykládá zapáleně.
Během studia Eva Brichtová musela překonávat řadu předsudků, zejména ze strany spolužáků a učitelů. „Já bych se k tomu asi neměla vracet. Ale odrazovali mě úplně všichni. Takový ten názor, že to není pro ženu, byl velmi častý. Z těch řečí zůstalo jenom to, že neurochirurgie opravdu vyžaduje celého člověka, a že ten život tomu musíte zasvětit. Když jste ochotna toto podstoupit, tak je úplně jedno, jestli jste muž nebo žena,“ věří Brichtová.
A co je pro profesi neurochirurgyně hlavní předpoklad? „Potřebujeme se umět hluboce koncentrovat a zároveň rychle rozhodovat v krizi. V situaci, kdy je nějaký problém – většinou při operaci – už není možnost dlouze přemýšlet nebo zavolat kolegovi a probrat s ním všechny možnosti. Musíte rozhodovat z vteřiny na vteřinu. To samozřejmě získáváte zkušenostmi, ale musí pro to člověk mít i jisté předpoklady,“ uzavírá Brichtová.
Lit.: Trachtová, Zdeňka – Kopecká, Mahulena: SERIÁL. Výjimečné ženy Česka. 3) Východ slunce, hvězdy i Alpy. Na své práci nejvíc miluji výhledy, říká nejmladší česká pilotka Airbusu A330. In web ČRo 1 Radiožurnál, 19. září 2018 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Poprvé pilotovala jako sedmnáctiletá středoškolačka větroň na kladenském letišti. Dnes ve svých dvaatřiceti letech usedá Judita Svobodová pravidelně do kokpitu Airbusu A319, ale i jeho dvakrát většího bratra – Airbusu A330. V rámci seriálu Výjimečné ženy Česka s ní reportérka Radiožurnálu absolvovala lety do Barcelony a Bejrútu. Práci pilotky ČSA sledovala přímo v kokpitu.
Blíží se půlnoc. Judita Svobodová oblečená do pilotní uniformy kráčí po ploše ruzyňského letiště a baterkou zespoda osvětluje každý záhyb Airbusu A319. Letadlo brzy odstartuje na svůj pravidelný let do libanonského Bejrútu. Před cestou je ale potřeba naposledy ho zkontrolovat zvenčí.
„Tady kontrolujeme světla, jestli nám budou svítit, jestli nejsou prasklá, poškozená, pneumatiky, že jsou v pořádku. A teď se podíváme zezadu do motoru, jestli tam nejsou nějaké zbytky po ptákovi, nějaké peří,“ vysvětluje jedna z jedenácti pilotek Českých aerolinií.
V pěti letech poprvé v kokpitu
Před sebou máme dva a půl tisíce kilometrů a tři a půl hodiny letu. Cílová stanice: Bejrútské mezinárodní letiště Rafíka Harírího.
Kokpit má objem zhruba jako středně velký automobil. Kromě dvou pilotů se do něj vejdou dva další lidé, sedadla navíc obvykle využívají instruktoři nebo piloti v zácviku.
Judita v kokpitu poprvé seděla ve svých pěti letech, když se svým dědou – také pilotem – letěla do Bangkoku. „Pamatuju si jenom, že tam bylo strašně moc čudlíků a páček. A babička mě donutila převléct se do pyžama, protože jsme letěli přes noc,“ vzpomíná poté, co se Airbus s téměř 150 pasažéry odlepil od letištní dráhy.
Dnes, o 27 let později, zná pilotova vnučka funkce všech tlačítek a páček nazpaměť. „Nejvíc sledujeme to, co je před námi, což jsou tyto obrazovky: navigační displej, který nám ukazuje, jak se letadlo pohybuje v prostoru, kam směřuje, okolní letiště, ale i jiná letadla. A zeleně je tady nakreslená trať, po které letíme, kterou jsme zadali do palubního počítače,“ vysvětluje.
Po cestě do Bejrútu je Judita pilotkou monitorující, samotné řízení a ovládání letadla má na starosti kapitán letu. Při zpátečním letu si úlohy vymění. „Raději jsem pilot letící. Je to zábavnější, akčnější a nemusím při tom vyplňovat papíry a dokumentaci,“ vysvětluje.
Je půl páté ráno, letíme nad Bulharskem a zprava začíná dosud potemnělý kokpit prosvětlovat vycházející slunce. Pěkný pohled. Ale nezevšední časem? „Já to pořád oceňuju. Pokaždé je to jiné. Je to krásné. Výhledy na téhle práci miluji asi nejvíc,“ ujišťuje Judita.
Uhýbání bouřce a Mont Blanc v oblacích
Uplynuly dva týdny a Judita Svobodová po dovolené znovu oblékla pilotní uniformu. Tentokrát ovšem ovládá skoro dvakrát větší stroj – Airbus A330. Je nejmladší českou pilotkou, která ho může řídit.
Do Barcelony se téměř stosedmdesátitunové letadlo s plnou nádrží paliva a skoro třemi sty pasažéry na palubě řítí rychlostí necelých 900 kilometrů za hodinu. Klidnou konverzaci v kabině přerušuje hlášení dispečerů. Třeba, když Judita musí pozměnit trasu letu, abychom se vyhnuli bouřce: „Támhlety mraky, ty, co vypadají jako květák, to je bouřka. Strašně rychle roste.“
Bouřka je za námi a z mračna někde osm kilometrů pod námi se vyloupla jediná špička zasněžené hory. Mont Blanc. „Škoda, že je tak zataženo, většinou bývá krásně vidět,“ lituje Judita.
Z vysílačky je téměř nepřetržitě slyšet pokyny dispečerů posádkám letadel na stejné frekvenci – vždy v angličtině, ovšem přibarvené tu německým, tu francouzským, nebo španělským přízvukem podle toho, ve které letové oblasti se právě nacházíme.
Většina informací proudících z vysílačky nepatří naší posádce, ta ale kupodivu dokáže v nepřetržitém šumu bezpečně identifikovat pokyny určené pro ni. Dispečer totiž vždy posádku nejdříve osloví jedinečným kódem letu.
Šest týdnů se simulátorem a šest přistání s prázdným letadlem
Pro dráhu pilotky se Judita nerozhodla v dětství po vzoru svého dědečka, ale až vylučovací metodou ve čtvrtém ročníku gymnázia. Přiznává, že studium nebylo levnou záležitostí. „Dřív bylo možné domluvit si už během studií spolupráci s aerolinkou, která vám financovala část studia. Jenže když jsem na školu nastoupila já, přišla ekonomická krize a tyto spolupráce skončily,“ říká Judita. Na kolik ji tedy celé studium vyšlo? „Byl by za to pěkný byt,“ naznačuje.
Po škole Judita nezamířila rovnou na letiště, ale několik let pracovala v kanceláři. Až před necelými 5 lety odpověděla na inzerát ČSA. „Vybrali mě. A musela jsem projít přeškolením z malých letadel na velká dopravní. To trvá asi šest týdnů, člověk přitom denně chodí na simulátory, učí se pracovat s letadlem. Pak musí absolvovat šest přistání s prázdným letadlem bez cestujících. A teprve pak může pod dozorem létat,“ popisuje.
Létání na simulátoru je podle mladé pilotky paradoxně náročnější než skutečný let se stovkami pasažérů na palubě. „Člověk se tam připravuje na nestandardní situace, aby je pak v běžném provozu dokázal zvládnout. Na simulátoru tak neustále řeším nějaké závady, třeba vysazení obou motorů nebo nouzové klesání, zatímco reálný let obvykle probíhá hladce,“ říká.
A co je na práci pilotky nejnáročnější? „Z profesionálního hlediska asi ta nepravidelnost, že má člověk naprosto nepravidelný režim. A ze soukromého hlediska, že se tomu musí všichni podřídit. Soukromý život je práci strašně podřízený,“ říká Judita, kterou hned zítra čeká další let Airbusem A330, tentokrát do korejského Soulu.