Režisérka Adina Pintilie představuje vítězný snímek Berlinale Nedotýkej se mě. Jarmila Křenková recenzuje animovaný film Teheránská tabu. Připravili Pavel Sladký a Šárka Gmiterková.
Natočeno 2018. Premiéra 13. 6. 2018 (ČRo 3 Vltava, 13:00 h). Repríza 13. 6. 2018 (ČRo 3 Vltava, 23.00 hodin); 11. 7. 2018 (ČRo 3 Vltava, 23.00 hodin).
Lit.: Křenková, Jarmila: Teheránská tabu vyprávějí příběhy tisíce a jedné lži. In web ČRo 3 Vltava, 13. červen 2018 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Animák Teheránská tabu je univerzálně platným obrazem života v diktatuře. Prožívat s hrdiny jejich osobní tragédie je proto znepokojivě snadné.
Animovaný film Teheránská tabu otevírá scéna, v níž noční ulice Teheránu zasypává sníh a v rádiu se propaganda tamního teokratického režimu mísí se zpravodajstvím o lyžařských podmínkách. Přestože íránská metropole leží pod horami, vzbuzuje spíš asociace s horkým, slunečným podnebím. A i když lze v souvislosti s tímto místem jen těžko hovořit o dodržování lidských práv, stalo se oblíbenou turistickou destinací. Právě kontrasty mezi běžným a nepředstavitelným, zjevným a pečlivě skrývaným, jsou základem promyšlené mozaiky příběhů několika mladých lidí a jednoho malého kluka.
Nemohou si dovolit „koupit pas a vypadnout“, a tak utíkají do jakési vnitřní emigrace nebo se propadají stále intenzivněji do svých soukromých vesmírů. Student Bábak tráví celé dny skládáním hudby, k jejímuž nahrávání je prakticky nemožné získat povolení, manželka na plný úvazek Sára zase beznadějně netouží po dětech, ale po práci, která by ji naplňovala. Udržet si vnitřní integritu a svobodného ducha se částečně daří pouze Pari, samoživitelce s malým synem, která poté, co její drogově závislý manžel skončil ve vězení, musí vydělávat prostitucí.
Touha po pravdivém životě naráží na realitu diktatury
V polosvětě dvojí morálky, kde důstojný životní standard závisí na konexích a finančních zdrojích, jimiž lze obměkčit mravnostní policii a všemocný státní aparát, nejvíce trpí ti nejslabší. Touha po pravdivém životě bez pokrytectví zde naráží na realitu diktatury, v níž je každodenní existence pohybem na hraně. Řetězení drobných či vážnějších problémů při zařizování běžných záležitostí, jako je třeba rozvod nebo zápis do školy, znemožňuje vést plnohodnotný život. I nevinný čin nebo banální žert pak může rozpoutat peklo a ničit lidské osudy.
Režisér a spoluautor scénáře Ali Soozandeh by byl vzhledem k citu pro překvapivé pointy schopným autorem detektivek. Jeho komplikované charaktery mají různá tajemství a na první pohled jednoznačně motivované činy vyvolávají očekávání, jež ale bývají nenaplněna. Zdání kontroly nad děním obvykle naruší nová informace, která situaci hrdinů radikálně mění. Přes mnohost perspektiv se však dílčí dějové linie přirozeně propojí a při zpětném pohledu vyniká celek vnitřní logikou vzbuzující pocit věrohodné, ničím nezměkčené skutečnosti.
Té odpovídá také pojetí prostoru zdůrazňující vertikalitu a pohyb Teheránem mimo předvídatelné trasy. Podzemí a střechy domů jsou jedinou, byť iluzorní zónou mimo dohled oficiálních struktur, kde je možné občas se nadechnout. Sestup do sfér ilegálních nočních klubů a zapadlých uliček, v nichž se kšeftuje s drogami, falešnými dokumenty i lékařskými zákroky, střídají průhledy na město z nejvyšších pater teheránských činžáků. Volné perspaktivy městských panoramat, nad nimiž krouží ptáci a čas od času přelétne letadlo, pak v kontextu místa, odkud je velmi obtížné uniknout, ironicky připomínají kolorované pohlednice z cest.
Ali Soozandeh nápaditě vypráví obrazem i zvukem
Teheránská tabu jsou výtvarným, vizuálně působivým filmem. Schopnost vyprávět obrazem se odráží v plynulém propojování scén nápaditými vizuálními prvky, které fungují jako zkratky a výpustky zhušťující děj. Příběh rozvíjejí i detaily jako návratný motiv pořizování portrétních fotografií. Barva pozadí určuje jejich účel i pozici fotografovaného v systému, a může tedy naznačit skutečné záměry postav. Bábakova hudba, v níž propojuje náhodně zaznamenané zvuky a ruchy ulice s folklorem a moderní elektronikou, navíc tvoří podmanivý soundtrack. Zároveň toto vrstvení vlivů přítomného a minulého otevírá téma identity hrdinů: co ji utváří, kam patří a co pro ně prostor domova a jeho dobrovolného či nuceného opuštění znamená.
Zkušenost s emigrací má ostatně i v Německu žijící Soozandeh, který v Teheránu vyrůstal a žil do svých pětadvaceti let. Snaha říct o rodném městě cosi autentického jej vzdaluje tradici velkého orientálního vypravěčství, které se s tímto kulturním okruhem stereotypně pojí. Nabízí se srovnání s animovaným filmem Živitel, který na letošním Anifilmu zvítězil v soutěži filmů pro děti.
Příběh desetileté dívky, která musí ve válečném Kábulu ovládaném Tálibanem přežít bez otce a v přestrojení za chlapce se postarat o zbytek rodiny, je přes svou bezvýchodnost epickou pohádkou, v níž síla fabulace překoná sebetragičtější realitu. Teheránská tabu se naopak takovému konejšivému patosu vyhýbají. Jsou univerzálně platným obrazem života v diktatuře a děsí především zdáním normality. Ve světě, který je vnějšími atributy blízký tomu našemu, totiž žijí lidé s podobnými potřebami i problémy. Prožívat s nimi jejich osobní tragédie je proto znepokojivě snadné.
Teheránská tabu (Německo/Rakousko, 2017)
Režie: Ali Soozandeh. Scénář: Grit Kienzien, Ali Soozandeh. Kamera: Martin Gschlacht. Hudba: Ali N. Askin. Hrají: Arash, Marandi, Alireza Bayram, Siir Eloglu, Thomas ad. 90 minut, distribuce: Aerofilms (premiéra 14. června 2018).
Lit.: Sladký, Pavel: Vyzkoušet si sex, na který bychom si nikdy v životě netroufli. Vítězka Berlinale představuje film Nedotýkej se mě. In web ČRo 3 Vltava, 19. červen 2018 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Režisérka Adina Pintilie mluví o prozkoumávání těla a sexuality v exkluzivním rozhovoru o filmu Nedotýkej se mě. Podíleli se na něm i Češi.
Hrdiny snímku Nedotýkej se mě jsou lidé, kteří řeší své tělo a sexualitu. Setkávají se s terapeuty, transgender lidmi, prostitutkami a prostituty, koučem sadomasochistických praktik, ale také s fyzicky těžce postiženými lidmi. Sama režisérka Adina Pintilie také vstupuje do obrazu. Za odvážný debut na pomezí dokumentu a hraného filmu vyhrála hlavní cenu na festivalu Berlinale, Zlatého medvěda.
Přečtěte si ukázku z rozhovoru. Celý ho můžete slyšet v záznamu z pořadu Reflexe.
Můžete nám popsat, jak jste se s Nedotýkej se mě pohybovala na hranici dokumentárního filmu a fikce, improvizace a inscenovaného dění?
Celý projekt se odvinul od toho, že jsem si ve dvaceti myslela, že vím, jak fungují vztahy, jak funguje tělo, intimita, co s námi dělá touha, prostě všechno o těle. Ale postupně jsem zjistila, že o těle nevím nic. Takže celý film je takový výzkum. Vznikl bez napsaného scénáře a předem stanoveného plánu. Odmítáme nálepku hraného i dokumentárního filmu, protože Nedotýkej se mě není ani jedno z toho. Využíváme fikci i velmi osobní příběhy. Když si vytvoříte nějakou fikční personu, můžete v jejím rámci zajít dál než je obvyklé. Představovat si věci, vybavovat si věci z hlubin vlastní paměti, snít o různých záležitostech. Nikdo nemusí vědět, co je reálné a co je smyšlené. A tímto způsobem se nám taky podařilo zachovat našim postavám jejich soukromí. Naši hrdinové dostali šanci podívat se do svých vzpomínek, ale taky do sféry svých strachů, budoucích strachů, měli příležitost vyzkoušet si i sexuální aktivity, na které by si ve svém občanském životě nikdy netroufli. Mohli si vyzkoušet víc svých podob než v běžném životě.
První záběr filmu je extrémní detail lidské kůže. Takže už od počátku to byl pro mě signál, že nás berete tak blízko, že to nemusí být nutné příjemné, ale protože nás s jistou citlivostí berete blíž, než jsme zvyklí, učíme se prozkoumat ten nový prostor, ve kterém se nacházíme…
Ano, myslím, že film prozkoumává velmi citlivé oblasti. A kůže je ztělesněním toho hraničního prostoru, té hranice mezi námi a vnějším světem. Mezi dvěma bytostmi. Vámi a mnou. Nedotýkej se mě prozkoumává ty možnosti spojení. Na různých rovinách – tělesné, emocionální, spirituální, symbolické, konceptuální. První záběr má ve filmu velmi důležitou koncepční a senzorickou roli. Už od počátku víte, v jaké oblasti se nalézáte, co budete prozkoumávat. Trochu vás připraví na to, co bude následovat. Taky vás okamžitě uvede do toho, jak funguje ten aparát, to cinematické oko, které se na celou věc dívá, a jeho roli v celém procesu. A to je celá další sada otázek. Proč je kamera součástí celého procesu a je vidět ve filmu…
Jakou roli pro vás hrála česká koprodukce filmu? Český příspěvek se na filmu projevil hlavně v sound designu. A pokud vím, tak na zvuku filmu, na postprodukci zvuku pořád pracujete, i teď, půl roku po světové premiéře na Berlinale. Tak jaké to bylo – s Čechy a se zvukem?
Česká společnost Pink production přišla do filmu v klíčový moment. V té době jsme opravdu riskovali, že film vůbec nedokončíme. Český tým udělal skvělou práci v šíleně krátkém čase. Měli jen 5 týdnů na to, aby udělali slušný sound design filmu před světovou premiérou na Berlinale. (Komplexní zvuk podobného dvouhodinového celovečerního filmu obvykle trvá 5 měsíců, ne 5 týdnů.) Teď ladíme zbytek. Obraz a střih filmu už se nemění, ten je hotový a pracujeme víc na technických záležitostech. Vytváříme ještě komplexnější, strukturovanější zvukový design.