Herec a architekt David Vávra objevuje sídla Českého rozhlasu. Mistři zvuku Martin Dušek, Roman Kolliner a Jitka Kundrumová, Vojtěch Dluhý (16) a Radim Dlesk (16). Hudba Tomáš Pernický. Scénář a režie Jan Herget. Zvukový mistr
Účinkují Lucie Pernetová (1-16) a Václav Jílek (1-16), Josef Podstata (16), Tomáš Bindr (16), Ondřej Bláha (16). Hovoří redaktor Jan Sulovský (12), David Vávra (16).
Natočeno 2018 (1-15) a 2023 (16). Premiéra 30. 4. – 18. 5. 2018 (ČRo 2 Praha, 18:04 h) v rámci pořadu Kolotoč. Premiéra 16. dílu 18. 5. 2023 (ČRo Olomouc, 24 min.) v cyklu Dobré dopoledne.
Obsah: 1. Praha Karlín. Tentokrát navštíví bývalý Národní dům v Karlíně, ve kterém je dnes mimo jiné i legendární studio A. – 2. České Budějovice. Tentokrát navštívíme studiový dům, postavený pro rozhlas na míru v 70. letech 20. století. – 3. Karlovy Vary. Tentokrát navštívíme nenápadnou rodinnou vilu zpočátku 20. století, ve které se rozhlas usídlil v roce 2006. – 4. Pardubice. Tentokrát navštívíme historický dům s renesančními základy, ve kterém je kromě rozhlasového studia také divadlo. – 5. Brno. Tentokrát navštívíme bývalou pobočku banky Union, kterou ve funkcionalistickém stylu navrhl architekt Ernst Wiesner. Rozhlas ji užívá od poloviny 20. století.
– 6. Zlín. Tentokrát navštívíme rodinnou vilu Jana Antonína Bati, postavenou na přelomu 20. a 30. let. rozhlasové studio je v ní od roku 1951. – 7. Plzeň. Tentokrát navštívíme budovu, kterou si nechal rozhlas postavit na přelomu 40. a 50. let. – 8. Ostrava. Tentokrát navštívíme neoklasicistní palác z počátku 20. století, který pro chemičku Julia Rüdgerse navrhl architekt Ernst Körner. Rozhlasová studia jsou v ní od poloviny 20. století. – 9. Hradec Králové. Tentokrát navštívíme reprezentativní budovu z počátku 20. století, ve které mnoho let sídlila státní banka. – 10. Liberec. Tentokrát navštívíme skromný rodinný dvojdomek z přelomu tisíciletí, ze kterého rozhlas vysílá od roku 2006.
– 11. Ústí nad Labem. Tentokrát navštívíme Wolfrumovu vilu, bývalé sídlo rodiny ústeckých průmyslníků, ze které rozhlas vysílá od roku 1945. – 12. Olomouc. Tentokrát navštívíme historický dům, ve kterém byli v minulosti ubytováni dva čeští králové. Rozhlasu slouží od roku 1949. – 13. Jihlava. Tentokrát navštívíme historický dům s gotickými základy,ve které se rozhlas usídlil v roce 2002. – 14. Římská. Tentokrát navštívíme nejmodernější budovu rozhlasu, takzvaný studiový dům, který reprezentuje architekturu 21. století. – 15. Vinohradská. Tentokrát navštívíme hlavní budovu Českého rozhlasu v Praze na Vinohradech, která je postavena ve funkcionalistickém stylu. – 16. Bývalý dům nábytku, který dnes může připomínat pevnost Boyard. Tady bydlí Český rozhlas Olomouc.
Lit.: Hritz, Jakub: Tady bydlí rozhlas… David Vávra vás provede po budovách Českého rozhlasu. In web ČRo 2 Praha, 27. 4. 2018 (článek). – Cit.: Herec a architekt David Vávra představí v novém rozhlasovém seriálu Tady bydlí rozhlas jedinečnou kolekci architektury budov Českého rozhlasu. Premiérový díl odvysílá Český rozhlas Dvojka v pondělí 30. dubna po 18:00.
Nový 15dílný rozhlasový seriál představí kolekci architektury, kterou prezentují budovy Českého rozhlasu v Praze a ostatních krajských městech. Středověké měšťanské domy, secesní vily, neorenesanční paláce, funkcionalistické skvosty, domy ušité rozhlasu na míru nebo moderní stavby přelomu tisíciletí. Posluchači se mohou na nové díly těšit každý všední den krátce po 18. hodině v rámci pořadu Kolotoč.
Každý díl doplní na webu Českého rozhlasu Dvojka a Facebooku podrobný článek s historickými a současnými fotografiemi, videa a u vybraných budov i speciální videa z 360° kamery.
„Zachytit rozhlasovým mikrofonem architekturu byla pro mě velká výzva. Při natáčení jsme se soustředili na specifickou akustiku jednotlivých domů a míst, a díky precizní práci mistra zvuku Martina Duška posluchači skutečně uslyší, jak zní lidský hlas pod renesanční klenbou, na rozlehlém schodišti, na střeše nebo v měkce polstrovaném nahrávacím studiu. David Vávra navíc scénáře doplnil svými básněmi, ve kterých originálními metaforami zachytil nejen pestrost architektury, ale i poslání rozhlasového vysílání,“ říká autor námětu a scénáře Jan Herget.
Nocoval u nás i Vladislav Jegellonský
David Vávra pozve posluchače do jednotlivých budov, představí jejich architektonické zajímavosti, okolnosti vzniku i osobnosti architektů a odpoví na celou řadu otázek, které se přímo nabízejí: jaké pozůstatky se dochovaly do dnešních dnů, jak rozhlas domy upravil pro své potřeby, jaká je budoucnost jednotlivých rozhlasových sídel nebo jaké jedinečné příběhy skrývají. Většina budov totiž měla původně zcela jiný účel.
Stanice Regina DAB Praha a Region Střední Čechy sídlí v bývalém Národním domě v Karlíně, Český rozhlas Sever se hlásí z honosné Wolfrumovy vily, Ostrava z neoklasicistního paláce postaveného pro Komanditní společnost Julia Rüdgerse, Zlín z rodinné vily Jana Antonína Bati a logo Českého rozhlasu najdeme i na domech, kterými procházely dějiny této země. Například v Olomouci nocoval v dnešním sídle rozhlasu král Vladislav Jagellonský.
Podobně jako Šumná města
„Při natáčení jsem měl podobný pocit jako v televizních Šumných městech, neboť není důležité až tak historicky ověřená architektonická kvalita, ale především lidé, kteří daným domům vdechují život. Tedy i v běžném řadovém domě může vzniknout skvělá rodinná atmosféra,“ prozradil David Vávra.
„Seriál začíná ve stanu ve Kbelích a dál putuje po všech dnešních studiích, včetně regionálních. Mapujeme místa nejenom zvukově, ale i obrazově, abychom naše posluchače dostali i vizuálně do prostředí, o kterém se mluví. Domníváme se, že o rozhlasu vzniká další unikátní série příběhů, ve kterých si připomeneme slavné momenty, ale také třeba architektonické perly rozhlasových budov,“ popisuje za vedení Dvojky Kateřina Dvořáková.
Publikace Budovy, které mluví
Seriál vznikl k 95. výročí rozhlasového vysílání na našem území a souběžně s ním vychází i reprezentativní publikace Budovy, které mluví. Texty Jana Hergeta, představující historii a zajímavosti jednotlivých budov, doprovázejí nově pořízené umělecké fotografie, jejichž autorem je Martin Suchánek. Knihu vydává vydavatelství Českého rozhlasu Radioservis.
Lit.: 
Herget, Jan: Šumný rozhlas s Davidem Vávrou. In Týdeník Rozhlas 18/2018 (článek).
Lit.: Herget, Jan – Luptáková, Věra: VIDEO: Tady bydlí rozhlas Brno. Jediný na světě má vlastní trezor. In web ČRo Brno, 15. květen 2018 (článek + video). – Cit.: V roce 1925 proběhlo slavnostní otevření okrasné zahrady v samém centru Brna. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby to nebyla střešní zahrada někdejší budovy banky Union, současného sídla Českého rozhlasu Brno. Asi jediné rozhlasové stanice světa, která má svůj trezor.
Po původní zahradě už dnes není ani památky. „Byla tady asi deset let, pak ale přišel protektorát a místo udržovaných záhonů tady správce choval drobná hospodářská zvířata,“ říká editor brněnského rozhlasu Miloš Šenkýř.
Že by pestrobarevné gladioly vystřídaly mečící kozy nebo králíci? „Jeden výrazný pozůstatek po bývalé zahradě je ale dodnes patrný: zakončení světlíku totiž vypadá jako skleník,“ hned doplňuje průvodce a architekt David Vávra. Má prosklené stěny i sedlovou střechu. Při západu slunce procházejí jeho paprsky skleněnými tabulkami, které se proměňují skoro ve zlaté cihly.
Trezor je hned pod vstupní halou s bývalými přepážkami. Místnost je velká asi 6×6 metrů, takže by se dovnitř klidně vešlo i několik lidí. Stačí odemknout několik zámků, otočit klasickým mosazným kotoučem, otevřít masivní černé dveře a jste uvnitř. V nedobytném srdci banky Union, které hlídalo několik strážných.
„Z trezoru se stal rozhlasový depozitář, ale přilehlá chodba se občas využívala k natáčení ozvěny pro nějakou z her nebo pohádek,“ vysvětluje Šenkýř. Zbytek suterénu se při rekonstrukci přestavěl na moderní archiv, ve kterém „odpočívají“ cenné nahrávky a listinné archiválie. „Co bude z trezorem, se teprve uvidí, možná nějaká archivní místnost,“ dodává.
Kde bývalá banka vůbec stojí?
Na Beethovenově ulici, minutu chůze od hlavního brněnského náměstí Svobody. Na jejím pravém konci najdete neoklasicistní palác – rektorát Janáčkovy akademie múzických umění a na levém barokní kostel Nanebevzetí Panny Marie. Mezi oběma budovami býval jezuitský klášter proměněný později v kasárna a zbořený roku 1904.
Na jeho místě vyrostla (v letech 1923-1925) moderní budova, sídlo brněnské pobočky banky Union, kterou navrhl architekt Ernst Wiesner v tehdy mladém funkcionalistickém stylu.
„Vstupní dvorana má původní design. Mramorem lemované rohy, několik dřevěných dveří, litinové topení. Celkový dojem ale kazí snížené podhledy a moderní kancelářský koberec. Ale aspoň nevidíme místa, kde je originální mramorová podlaha přelita betonem,“ říká průvodce a architekt David Vávra.
Za skleněnou stěnou byla kdysi velkolepá hala s přepážkami, kam si lidé chodili pro peníze. Cinkot mincí a šustění bankovek tu ale v polovině 20. století utichly a své místo tady od roku 1950 má Československý rozhlas Brno, jako regionální studio.
Bankovní interiér
„Původní velký prostor byl rozdělený příčkami a vzniklo několik studií se samostatnými režiemi. To největší má číslo osm,“ vysvětluje brněnský editor. Natáčejí se tady rozhlasové hry, pohádky a třeba Toulky českou minulostí. Dochovalo se i pár pozůstatků bankovní éry jako je výška sálu přes dvě patra nebo řada sloupů uprostřed místnosti.
V mezaninu najdete „ředitelské patro“, protože v bývalé kanceláři ředitele banky teď úřaduje taky ředitel, ale rozhlasový. Z přízemí sem vede velkorysé schodiště obložené ušlechtilým kamenem a stěny v hale lemuje mramor. Na patře je i zasedačka, ale s atmosférou 70. let.
Dýhové desky na stěnách, desítky zlatavých válečků, které visí ze stropu s prostými žárovkami. Tuto podobu dostala zasedací místnost při rekonstrukci v roce 1979 a interiér má odkazovat k „bruselskému stylu“
Jak se tam dostává denní světlo?
Architekt Ernst Wiesner dokázal přivést denní světlo i do středu své sedmipodlažní budovy. Jak? S pomocí velkorysého světlíku o rozměrech 3×3 m. Jeho stěny jsou v maximální míře prosklené a příjemně prosvětlují přilehlé místnosti a chodby. Podélná okna se dají vyklopit a umožňují tak cirkulaci vzduchu ve všech čtyřech patrech, kterými světlík stoupá vzhůru.
Točité schodiště ve tvaru písmene U je dalším architektonickým skvostem. Jako elegantní gymnastická stuha se vine z přízemí až na střechu a umožní vám rychlou prohlídku vyšších pater.
První patro zabírají vysílací studia a redakce zpravodajství. Ve druhém a ve třetím vznikají hudební a dramatické pořady a také dokumenty. Ve čtvrtém byl kdysi ředitelský byt, který se v 50. letech stal působištěm několika básníků. Svou pracovnu tady měli Oldřich Mikulášek a Jan Skácel. A v posledním patře, kde schodiště končí, býval byt správce a protektorátního chovatele králíků.
Lit.: Herget, Jan – Luptáková, Věra: V roce 1682 se tady vraždilo… Tady bydlí rozhlas Olomouc. VIDEO. In web ČRo 2 Praha, 15. 5. 2018 (článek + nahrávka k poslechu + video). – Cit.: V nádherné historické budově olomouckého Českého rozhlasu se nejen můžete ztratit, ale taky (možná) potkat i bloudící duši kdysi zavražděného muže.
Podle policejně zaprotokolovaného záznamu se tady totiž stala (v roce 1682) vražda. Z okna olomouckého domu č. p. 433, Horní náměstí, vystřelil pobočník zdejšího velitele na libavského poddaného Michala Johna. Ten druhý den na následky zranění zemřel. Pachatel skončil ve vězení, takže vražda nezůstala nepotrestána, ale… duch Johna možná stále bloudí po chodbách.
Nejedna podobná historka však provází snad každý druhý starý dům. Tento se ale do historie zapsal lépe. Třeba setkáním dvou „čerstvě“ usmířených králů Matyáše Korvína a Vladislava Jagellonského 8. července 1479. Na pískovcové plastice Vojtěcha Hořínka, která visí na fasádě budovy, jsou vytesány oba jejich rodové erby spolu s českým lvem, heraldickým symbolem Čech.
Rozhlas je až v patře
Dům č. 433 stojí v řadě podobných staveb, hned vedle sousedního Moravského divadla a filharmonie. Na první pohled působí nenápadně, na ten druhý v něm uvidíte zajímavé sídlo olomouckého veřejnoprávního studia. Musíte po schodech. Celé přízemí, a to už od poloviny 19. století, zaplňuje kavárna s předzahrádkou, kde si můžete dát kávu a nějaký ten dortík. Kavárna nesla za skoro celou dobu existence většinou jména svých majitelů. Třeba Kavárna Hirsch nebo kavárna Rupprecht.
„Dům má sice klasicistní fasádu, ale jeho historie sahá až do středověku,“ říká průvodce a olomoucký redaktor Jan Sulovský. Podle dostupných pramenů byl postavený už v polovině 13. století, zároveň s celým Horním náměstím.
Patřil mezi nejhonosnější měšťanská sídla, taky proto tady mohl nocovat i český král Vladislav Jagellonský. Na počátku 17. století vlastnil dům Albrecht z Valdštejna a ten v únoru 1620 poskytl dnešní hantýrkou „Bed and Breakfast“ Fridrichu Falckému (známému jako Zimní král).
Celé přízemí zaplňuje už od 19. století kavárna s předzahrádkou. Měla několik majitelů, třeba Kavárna Hirsch (pohlednice ze sbírky Milana Hořínka).
„To musela být, panečku, hostina! Stoly se asi prohýbaly pod samými dobrotami,“ uvažuje průvodce pořadu Tady bydlí rozhlas David Vávra. Podle dochovaných záznamů bylo součástí slavnostního menu například sedm jeřábků, 30 ptáků a 10 velkých klobás. Za víno a lahůdky zaplatila obec 132 kop grošů. To tehdy byly až dvě třetiny ročního výdělku šafáře.
Jdeme dovnitř
Vstup je při levé straně domu, projdete renesančním portálem se zdobenou římsou do průchodu, který je obložený travertinovými deskami. Po pravé straně jsou vidět obrysy původního vstupu do kavárny, který je už zazděný. Na konci chodby máte na výběr ze dvou schodišť. Každé vede jinam…
Pokud se vydáte vpravo, jsou tady byty a sídlo neziskové organizace ISIS, což je občanské sdružení pro pomoc náhradním rodinám. Pokud vystoupáte po velkorysém točitém schodišti ve tvaru elipsy, budete se cítit jako v běžném činžovním domě. Až na to, že v každém patře jsou mohutné klenby a až za nimi jsou chodby k bytům. Schodiště končí u těžkých železných dveří na půdu a ve střeše je vidět i oválný světlík. To byl první pokus. Teď ten správný: Český rozhlas Olomouc totiž sídlí na schodišti vlevo.
Olomoucký rozhlas sehrál svou roli i v bouřlivých srpnových dnech roku 1968. Vojáci sice obsadili budovu (22. srpna), ale už po 21:00 hodině se na olomouckých vlnách ozvalo vysílání nazvané Svobodné legální vysílání Čs. rozhlasu, stanoviště Dubček-Císař ABX. Stanoviště muselo mnohokrát měnit místo svého vysílání a okupanti je sice hledali, ale až do konce vysílání nenašli. Jejich vysílání přebírala vysílačka Ječmínek a pak štafetově i další. Slyšet tak byli v celé Evropě. Naposledy se ozvalo 28. srpna 1968, na příkaz ředitele Krajského studia Čs. rozhlasu v Ostravě.
Až druhý pokus je správný
V prvním patře jsou studia a místnosti, kde pracují lidé z redakce. V srpnu 1968, kdy rozhlas, podobně jako v ostatních městech, obsadila okupační vojska, se tady odehrála zajímavá historka. „V jednom z bytů ve vyšších patrech tehdy bydlel první ředitel olomouckého studia Jaroslav Kanyza. V té době už studiu nešéfoval, nicméně když chtěl vstoupit do rozhlasového patra, zastavil ho mladý kazašský voják se samopalem. Ředitel neváhal a vrazil mu pořádnou facku. Vylekaný voják nevystřelil, ale rozplakal se,“ vypráví Sulovský.
Dům měl až do roku 1945 několik německých majitelů. Pak čs. parlament schválil Benešovy dekrety a Němci o dům přišli. Město pak vyčlenilo celé první patro pro vznikající rozhlasové studio. 9. ledna 1949 se v éteru poprvé ozvalo: „Hlásí se Československý rozhlas Olomouc.“ Až do října 1956 bylo ale studio personálně podřízeno Brnu, alespoň s vlastním vysílacím časem. Samostatné olomoucké vysílání začalo až 15. října 1956.
Olomoucký labyrint
Před vstupem do labyrintu olomouckého studia vás zastaví recepční u svého moderního stolu. „Možná by to chtělo nějaký plánek, protože to tady na první pohled připomíná labyrint,“ říká Vávra. Pokud hledáte největší činoherní studio, které bylo k domu přistavěno někdy kolem roku 1945, musíte jít doleva, přes malý salónek, pak doprava a zase doleva úzkou chodbičkou…
Je to prostor, který by klidně mohl být i menším divadelním sálem. „Je tady totiž klasická zatahovací červená opona, po stranách černé sametové pásy látky, takzvané šály. Baterie reflektorů u stropu a dokonce jedna vyvýšená divácká lóže.“ Prostor s tolika divadelními atributy má hned ve vedlejší budově dva větší a starší sourozence – Moravské divadlo a Redutu, což je koncertní sál, ve kterém působí Moravská filharmonie.
Co uvidíte v interiéru? Dřevěné obložení stěn, které na čtyřech místech zajímavě rozrušují vertikální pásy tenkých latěk v tmavším odstínu. Celkový dojem ale trochu kazí unifikovaná průmyslová stropní svítidla. Jejich kotouče s perforovanými hranami vyvolávají vzpomínky na normalizační kulturní domy.
Klidně i v pantoflích
Všechny tři instituce intenzivně spolupracují a tak je tady „čilý umělecký cvrkot“. Herci, zpěváci, režiséři, hudebníci i dirigenti přebíhají z jedné budovy do druhé. To všechno proto, aby stihli svá vystoupení pro živé publikum, nebo nahrávky pro rozhlasové posluchače. Nemusejí to brát přes náměstí a obávat se, že jejich hlasivky ohrozí nepřízeň počasí, ale průchodem. „Takže to klidně zvládnou i v pantoflích,“ směje se Vávra.
Nezapomeňte!
Další díl pořadu Tady bydlí rozhlas vysíláme už zítra. Respektive každý všední den od pondělí 30. dubna do pátku 18. května 2018. Vždy po 18:00 hodině v magazínu Kolotoč.
Hned vedle průchodu do Reduty je místnost, které se říká velká režie. „Je to centrální mozek olomouckého rozhlasu, který zvládne propojení se všemi studii dohromady, a to i s koncertním sálem ve vedlejší budově,“ vysvětluje Olomoučák Sulovský. Natáčejí se tak tady ty nejnáročnější literární a hudební pořady (včetně koncertů Mezinárodního varhanního festivalu z nedalekého chrámu svatého Mořice).
Studia bez oken?
Není tady ale nějaký zasklený průhled, na který narazíte v každém jiném profesionálním studiu. „Jsme v historické budově a průhledy kvůli členitosti a vzdálenosti probourat ani nešly. Vizuální komunikaci proto zajišťuje spojení přes kamery a obrazovky,“ vysvětluje Sulovský. „Jedno okno však ve velké režii přeci jen je. Vede přímo na Horní náměstí a nabízí jedinečný pohled na budovu radnice, Arionovu kašnu a sloup Nejsvětější Trojice,“ navazuje Vávra.
Křivolaké chodby rozhlasového bludiště pak spojují další vysílací a nahrávací studia, redakce i ředitelnu. „Chodby jsou to chvíli úzké, chvíli ještě užší, dva, tři schůdky nahoru nebo dolů, snížené stropní podhledy a denní světlo v nedohlednu. Bludišti ale schází stylové sjednocení a harmonie,“ říká zoufale architekt, který se tak nějak ztratil… „Jestli v tomhle labyrintu uvíznu navěky, budou útěchou pro mou poetickou duši alespoň obrázky, které zdobí stěny klikatých chodeb. Jsou to kresby ze 40. let a zachycují výjevy z hanácké krajiny.“
Lit.: dja – Herget, Jan: Bývalý dům nábytku, který dnes může připomínat pevnost Boyard. Tady bydlí Český rozhlas Olomouc. In web ČRo Olomouc, 18. květen 2023 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Tady bydlí rozhlas je seriál, který se před pěti lety vydal za historií a architekturou budov Českého rozhlasu. Letos přibývá nový díl, který je věnován nové budově Českého rozhlasu Olomouc. (…)
„Úchvatná rozhlasová hala. Jak pevnost Boyard! Má i svůj technický part. Kilometry drátů jsou přiznány, nevadí, že plavou vzduchem nad námi. Prostě žít s technikou – to je standard,“ líčí své pocity David Vávra v dokumentu o stále ještě nové budově Českého rozhlasu Olomouc v Pavelčákově ulici.I když nové… Na oko i pocit samozřejmě ano. Navzdory tomu 18. května 2023 uběhl přesně rok, kdy se olomoucké rozhlasové studio přestěhovalo z Horního náměstí do budovy, která svým zázemím splňuje nejmodernější požadavky na rádiové vysílání, ale hluboko ve svých základech je taky plná historie.
Úchvatná rozhlasová hala. Jak pevnost Boyard! David Vávra v dokumentu o budově Českého rozhlasu Olomouc
Náhled do minulosti, přerod bývalého domu s nábytkem, pocity a dojmy. Nejen to vtiskl do nového (16. dílu) dílu dokumentární série o rozhlasových budovách David Vávra, architekt, herec a spisovatel, pod vedením režiséra Jana Hergeta.
K jaké příložitosti vznikla celá dokumentární série Tady bydlí rozhlas? Jak se zrodil nápad dodat 16. díl? Je olomoucká budova ze všech rozhlasových nejkrásnější? Nejen to si poslechněte z úst Jan Hergeta, scénáristy a režiséra pořadu, a Davida Vávry, architekta, herce a spisovatele. (…)