Připravila Veronika Štefanová.
Hovoří režiséři Lukáš Brychta a Štěpán Tretiag a dramaturgyně Kateřina Součková.
Natočeno 2018. Premiéra 11. 4. 2018 (ČRo 3 Vltava).
Lit.: Štefanová, Veronika: Winternitzova vila jako jedno velké divadlo. Diváci se stanou součástí příběhu Domu v jabloních. In web ČRo 3 Vltava, 11. duben 2018 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Winternitzova vila v Praze se stane součástí divadelní inscenace. Soubor Pomezí, který se aktivně věnuje imerzivnímu divadlu, v ní uvede inscenaci Dům v jabloních. Diváci se tak ocitnou v interiéru významné funkcionalistické stavby od architekta Adolfa Loose.
První, co člověk vstupující do domu uvidí, je prostorná hala zalitá sluncem, které do interiéru proniká skrze okna vedoucí do zahrady. V tuto roční dobu se probouzí k životu a společně s unikátní architekturou domu působí doslova magicky. Počátkem třicátých let nechal dům postavit advokát Josef Winternitz. Za architekta si zvolil brněnského rodáka Adolfa Loose.
Osud původních majitelů vily byl dramatický. Josef Winternitz zahynul i se svým synem v koncentračním táboře v Osvětimy. Jeho žena a dcera koncentrační tábor přežily a po válce se vrátily do Prahy. Po roce 1948 byla vila znárodněna a na dlouhá desetiletí se proměnila v mateřskou školu. Winternitzovým potomkům byla navrácena až po roce 1989. O tom, jak na tvůrce inscenace Dům v jabloních zapůsobil originálně architektonicky pojatý prostor, mluvil Lukáš Brychta.
První, čeho jsem si tady všimnul je čistota interiérů a velká hra světla a stínu. Celý dům je svou orientací a také architektonickým uspořádáním přizpůsoben tomu, aby se střídaly velké vzdušné prostory s menšími soukromými, aby všechny interiéry byly hodně osvětlené. Tudíž to byla skutečně nejvýraznější věc, které jsem si všiml. Lukáš Brychta
Dramaturgyně Kateřina Součková doplňuje, že „člověk na tomto místě skutečně cítí přítomnost historie. A dům je uspořádán tak, že člověk si umí představit, jak zde původní obyvatelé žili. A z toho jsme také vyšli pro náš divadelní koncept, tudíž že se jedná o inscenaci, která pracuje s nějakými vzpomínkami a různými způsoby toho, jak si věci pamatujeme v různých formách.“
Dívčí spolek Apaté – slečna Apfelsteinová, Brušvitská, Pospíšilová a Walterová – pořádají dobročinnou vernisáž Skleněných zahrad. To je základní situace, od níž se odrazili tvůrci inscenace Dům v jabloních – režiséři Lukáš Brychta a Štěpán Tretiag a dramaturgyně Kateřina Součková.
Můžeme prozradit, že se představení odehrává v třicátých letech minulého století, přesně tedy v roce 1933. Bude se jednat o vernisáž, na kterou spolek čtyř dívek zve pražskou smetánku, tedy naše diváky a navíc ještě nějaké své přátele. Tento slavnostní večírek pořádá dcera majitele domu, samozřejmě fiktivní. Hostitelky chtějí mimo jiné ukázat, že zde mají i cenný skvost – Dům v jabloních -, který se ale nedlouho před vernisáži nešťastnou náhodou ztratil. Dům v jabloních se neváže jenom k zahradě, je to představa nějakého dokonalého domova, určité idyly, tudíž my tento název používáme jako označení pro životní štěstí nebo životní cíl, kterého by postavy v našem příběhu chtěly dosáhnout. Kateřina Součková
Jak je pro imerzivní divadlo příznačné i v případě inscenace Dům v jabloních bude příběh hrán na několika místech vily zároveň a je na každém divákovi, aby si k němu zvolil vlastní cestu. Na té ho doprovodí sedmičlenný herecký soubor. Aby byla atmosféra 30. let minulého století dokonalá, doporučují tvůrci divákům přizpůsobit svůj večerní oděv právě této módní etapě.