Brit Jensen, Ivan Studený, Jiří Slavičínský. Tři dokumentaristé ve třech zemích. Barma, Etiopie, Mongolsko. Téma – lidé a voda. Projekt Českého rozhlasu a organizace Člověk v tísni, pod záštitou Evropské unie, přestavuje život, který je nám velmi vzdálený – kulturou, pojetím, přístupem, ale lidé, jejich touhy, obavy a radosti, jsou všude stejné.
Natočeno 2017 – 2018. Premiéra 28. 1. 2018 (ČRo 2 Praha, 22:00 h). Repríza 1. 7. 2018 (ČRo 2 Praha, 22:00 h), 8. 7. 2018 (ČRo 2 Praha, 22:00 h).
Po premiéře následovalo Noční Mikrofórum (ČRo 2 Praha, 22:40 h). Moderuje Dan Moravec. Host: Ivan Studený, Brit Jensen, Jiří Slavičínský, autoři dokucyklu Tři cesty za vodou.
Pozn.: Dokument V mongolské stepi získal nominaci na One World Media Award v kategorii Radio and Audio.
Lit.: Jensen, Brit: V horách teče jedna řeka. Myanmar: přehrady, zaplavování a proč se o tom nesmí mluvit. In web ČRo 2 Praha, 28. 1. 2018 (článek + ukázka z dokumentu + rozhovor s Petrem Drbohlavem). – Cit.: Barma nebo Myanmar? Nejdřív to byla Barma a my si na to zvykli. Ale pak to tam změnili a nějakou dobu mohl člověk vyslovením jména „Barma“ vyjádřit nesouhlas s vládnoucí armádní diktaturou. Dnes se zdá, že se mezi lidmi ustálil spíš název Myanmar.
Jela jsem do Barmy točit audio dokument. Mělo to být o tom, jak lidé trpí zaplavením, i o tom, jak se jim jiní lidé snaží pomoci. Jela jsem točit do jedné vesnice uprostřed hor ve státě Šan. Jenomže to nebylo možné. Anebo takhle: nejdřív to šlo a pak už vůbec. Zapletli se do toho totiž tajní. A taky strach z nich.
Když jsem na jaře 2017 dostala zadání, skoro nic jsem o Myanmaru nevěděla. Byla jsem si tak akorát schopná vybavit jméno Aung San Su Tji, ale tím to končilo. Musela jsem otevřít mapu, abych zjistila, kde se země přesně nachází. Moje neznalost je samozřejmě nectná. Ale domnívám se, že v tom nejsem sama. A vlastně i z očividného důvodu: Myanmar byl donedávna skoro úplně odříznutý stát, zavřená země, do které se ani cestovatel ani žádný zahraniční byznys moc nemohl dostat.
Diktatura v nemožně stručné zkratce
V Myanmaru (dříve v Barmě) vládla od roku 1962 vojenská junta, skupina armádních důstojníků. V roce 1988 vypukly masové protesty, tzv. people’s failed revolution. Tisíce občanů bylo zavražděno ozbrojenými složkami. Právě při této příležitosti se začala Aung San Su Tji angažovat politicky a v roce 1990 s novou politickou stranou přesvědčivě zvítězila ve volbách. Byly to první svobodné volby po 30 letech. Jenže volby junta stejně neuznala, začala pronásledovat opozici. Su Tji uvrhli do domácího vězení a režim junty pokračoval dál.
V roce 2007 lidé vyšli opět do ulic. Začalo to, čemu se později začalo říkat Šafránová revoluce. K protestům se totiž mimořádně připojili i mniši ve svých šafránových tunikách. Junta brutálně a krvavě zasáhla proti všem. Teprve až v roce 2011 junta oficiálně odstoupila a země se začala postupně otevírat demokratickým změnám. Ve volbách v roce 2015 NLD (politická strana Su Tji) vyhrála absolutní většinou a dnes je Su Tji „state counsellor“ (státní konzulkou / premiérkou).
Armáda ovšem hraje stále velkou a nevyhnutelnou roli ve vedení státu. Například pod armádu spadají nadále tři ministersta a jedno z nich (ministerstvo vnitra) má svoje lidi všude po zemi i v těch nejzapadlejších vesnicích. Také pořád platí, že armáda má značnou část sedadel v parlamentě neustále rezervovanou pro sebe. To znamená, že velké změny jsou v podstatě neproveditelné bez jejího souhlasu.
Přehrady a zaplavení
Myanmar je dnes země zrychleného rozvoje, kde na stejné ulici chodí lidé s chytrými telefony a jezdí vozíky tažené voli. Poslední roky se Myanmar postupně otevřel byznysu i turistům z venku. Přicházející firmy ze zahraničí přinášejí obchodní možnosti, ale taky nové potřeby. Třeba potřebu elektřiny. A právě proto se budují na více místech v Myanmaru přehrady. Mimo jiné v centrálním státě Šán, kam jsem já odjížděla.
Nikdo neví, anebo není ochotný poskytnout přesné informace o tom, kam se elektrická energie produkovaná na nové vodní elektrárně distribuuje, kde se využívá. Předpokládá se, že něco jde do nedalekého hlavního města Nai Pyi Taw, místa stejně divného jako Cauceskova Bukurešt, jen mnohokrát větší a prázdnější. Něco teče do největšího města Myanmaru, Yangonu. A část se exportuje do Číny.
Ti, které jsem potkala
Na místě kolem řeky Paunglaung jsem potkala lidi, které už zaplavení zastihlo v roce 2013. Dnes jsou jejich vesnice hluboko pod vodou, přes kterou vede nově postavený most. Potkala jsem lidi, které zaplavení teprve čeká. Nikdo neví přesně kdy, zřejmě za pár roků. Navštívila jsem osídlení, kde vystěhovaní lidé dnes bydlí a kde bojují o ztracenou půdu, o zaměstnání, potýkají se s vysokým počtem sebevražd a s depresemi.
Potkala jsem i lidi, kteří se to vše snaží dávat do pořádku, nalézt spravedlnost pro postižené, dodat jim odvahu a důvěru v to, že mají právo na své odškodnění. A taky připravovat ty, které to celé teprve čeká. V džungli jsem mimochodem potkala krysu, byla již zabita a připravená k obědu. Snědla jsem ji a potom těžce zaplatila.
A ti, které jsem nepotkala
Ale hlavně byli lidé, které jsme pořádně nepotkali. Přišli hned po zahájení natáčení a chtěli okopírovat můj pas. Potom se začaly dít různé zvláštní věci: dva pánové se opakovaně objevovali tam, kde jsme zrovna byli, někdo opakovaně přišel zaťukat na dveře hotelového pokoje překladatelky, s otázkami, kdo je kde a proč. Nepochopitelná pravidla týkající se mého pobytu se objevovala a nikdy jsem nevěděla odkud a jakým právem. Někdo pozdě večer svítil do hotelových oken. Obavy a strach se tísnivě krčily na všech stranách.
Zjistila jsem, že to, co jsem považovala za poměrně vlídné téma sociálního, vývojového charakteru, se ze strany armády považuje za velmi choulostivé. Zjistila jsem, že celá země se nachází v křehké situaci. Hlavně kvůli tomu, co se odehrává na západě, kde žijí a jsou napadáni a vyvražďováni Rohingové. Narazila jsem na hranice toho, co se může nahrávat a zprostředkovat v zemi, která se pohybuje někde mezi diktaturou a demokracií.
Tři cesty za vodou
Cesty se uskutečnily v rámci projektu Media4Develoment, který byl podpořen z fondů Evropské unie a z prostředků České rozvojové agentury a Ministerstva zahraničních věcí ČR v rámci programu zahraniční rozvojové spolupráce ČR.
Lit.: Slavičínský, Jiří: Sucho v mongolské stepi. In web ČRo 2 Praha, 30. 1. 2018 (článek + ukázky k poslechu). – Cit.: Čandrábal nakládá na vlečku malého traktoru modré umělohmotné sudy a menší hliníkové barely. Společně se svými syny jede pro vodu. V horkém srpnovém odpoledni trvá cesta od jurty k pramenům zhruba 20 minut. Ve zvlněné stepi je už zdálky signalizuje zelenější a bujnější vegetace v mělké terénní prohlubni. Prameny jsou zarostlé travou a Čandrábal chvíli hledá místo, kde je hladina nejčistší. Potom vodu nabírá rendlíkem do kbelíku a postupně plní sudy a barely.
Právě voda je důvodem, proč musel pastevec Čandrábal se svou manželkou, šesti syny a tisícihlavým stádem ovcí, koz, krav a koní před několika dny opustit své tradiční letní tábořiště. Měl na něm postavené ohrady pro dobytek i malý dřevený domek sloužící jako kuchyň, ale jezera a prameny v okolí tábořiště vyschly a v důsledku nedostatku vody se zhoršila i kvalita přilehlých pastvin.
Úbytek zásob vody je podle Batjargala Zamby, klimatologa a poradce ministerstva životního prostředí, jedním z největších negativních projevů globálního oteplování v Mongolsku. „Za posledních 70 let stoupla průměrná teplota vzduchu o více než dva stupně, “ říká Zamba. „Vypařuje se více vody a zároveň nezaznamenáváme vzestup objemu srážek, ale spíše naopak jeho pokles.“
Život ve „vodnaté krajině“
Čandrábal žije v provincii Dornod na severovýchodě Mongolska, u hranic s Ruskem a Čínou. V rámci země patří Dornod k přívětivějším oblastem, místní lidé o zdejším kraji mluví jako o changaj – vodnaté krajině, ale i tady je úbytek vody evidentní. „V posledních asi 20 letech je veliký horko a málo prší. Když neprší, tak neroste tráva a je gan – sucho. V letech 1995-1996 to bylo ještě dobrý, ještě pršelo, ale od té doby je horko a sucho,“ vzpomíná Čandrabál.
„V posledních asi 20 letech je veliký horko a málo prší. Když neprší, tak neroste tráva a je gan – sucho. V letech 1995-1996 to bylo ještě dobrý, ještě pršelo, ale od té doby je horko a sucho.“
pastevec Čandrábal
To, že voda v Dornodu mizí, potvrzuje také klimatolog Zamba. Upřesňuje ale, že globální klimatická změna není jediným viníkem. Za další příčiny označuje zvyšování počtu hospodářských zvířat, zemědělskou produkci a důlní činnost. V Dornodu se nachází řada dolů na zlato a další kovy. Doly vodu potřebují ke svému fungování, a navíc také snižují schopnost krajiny vláhu zadržovat.
Obyčejný stepní den
Step omamně voní pelyňkem a vzduch se chvěje horkem. Na horizontu je vidět pár osamocených borovic, v jejichž stínu hledají úkryt před sluncem pasoucí se krávy. Pastevečtí psi chlemtají vodu z nádržky na mytí rukou a kolem jurty se na koni prohání pětiletý Otgó, druhý nejmladší z Čandrábalových synů.
V jurtě zatím Čandrábal vaří typický mongolský mléčný čaj. Chvíle s čajem jsou pro něj chvílemi odpočinku. Se ženou dnes vstávali v šest hodin ráno. Podojili krávy, ošetřili ovce napadené larvami a vyhnali zvířata na pastvu. Potom z nadojeného mléka odstředili smetanu, přivezli zásoby vody a teď se připravují na senoseč, která jim zajistí zásoby sena na zimu. S prací, podobně jako každý den, skončí až po soumraku.
Sucho se zvětšuje
„Galt-núr, Šaryn-chonchor, Chojor-núr, Ganc-núr,“ Čandrábal srká z misky čaj a vyjmenovává jezera, která v posledních letech v okolí vyschla. „Za kopečkem u našeho letního stanoviště bylo ještě jedno jezero, tomu se říkalo Chustyn-núr. Chust je mongolsky bříza. Na břehu toho jezera rostly břízy, ale už tam taky nejsou, uschly.“
Čandrábala doplňuje jeho 69letá matka Badamchand: „Když jel dřív jezdec stepí na koni, tráva mu sahala až po třmeny. Teď, když stojíte, sahá vám maximálně po kolena. Podle toho vidíte, že sucho se zvětšuje.“
Sucho ale není jediným problémem, kterému musí mongolští pastevci čelit. Kritickým pro ně, podle klimatologa Batjargala Zamby, může být i další související trend: přesun srážek mezi letním a zimním obdobím roku. „V létě méně prší a v zimě naopak napadne víc sněhu. Méně deště v letních měsících znamená úbytek trávy pro dobytek. Víc napadaného sněhu zase způsobí, že se zvířata k trávě pod sněhem hůř dostávají.“
Výše popsané klimatické podmínky mohou vést k situaci, kterou Mongolové označují nepřeložitelným slovem dzud. Jak vysvětluje Zamba, „dzud není jen jevem přírodním, ale i sociálním“. Neoznačuje pouze vyprahlé léto, po kterém přichází studená zima, ale zahrnuje v sobě i zkušenost, že v suchém létě se zvířata dostatečně nevykrmí, nenahromadí dostatek tuku a následně pak nepřežijí tuhou zimu.
Čím víc se kočuje, tím se má dobytek líp
Batjargal Zamba dzud zařazuje do kontextu dalších extrémních projevů počasí (povodní, bouří, velkých such), jejichž frekvence a závažnost se v souvislosti s globálním oteplováním celosvětově zvyšuje. K dzudu dříve v Mongolsku docházelo obvykle jednou za 10 let. V posledních 25 letech ale bylo dzudů popsáno devět. Dva velké dzudy v roce 1999 a 2009 zabily skoro 18 milionů hospodářských zvířat. Řada pasteveckých rodin tak přišla o živobytí.
Poslední dzud Mongolsko zasáhl v zimě a na jaře tohoto roku. Čandrábal ho naštěstí přečkal beze ztrát. Připravil si dost sena a jeho dobytek pak byl v chladných měsících silný a dobře živený. Aby přežil zimu, musel ale kočovat častěji než obvykle. Svou jurtu a stáda stěhoval až 9x za rok. „Musíme kočovat podle vody, aby měl dobytek vodu. Když více kočujeme, dobytek se nevyčerpá, protože má dobrou pastvu. Čím víc se kočuje, tím se má dobytek líp.“
Dnes je častý kočování pro lidi obtížný
Ne všem Čandrábalovým sousedům se ale daří svá stáda dobře vykrmit. „Těch rodin, který kočujou jako já, je málo, opravdu málo. Některý lidi mají jenom dvě tábořiště. Na zimu a na léto. Podle mě je to velice špatný, protože to strašně vyčerpává pastviny. Už tam toho pak moc neroste.“ Vlivem sucha a přepásání kvalitních pastvin ubývá, pořád se ale v Dornodu dají najít.
„Dobrý místa k pastvě by byly, ale je obtížný se k nim dostat,“ popisuje Čandrábalova maminka Badamchand. „Lidi nahromadili takovejch krámů. Dnes má každej televizi, rádio, solární panel, anténu … Než to všechno přestěhujou, trvá to. To my jsme neměli. Měli jsme akorát svíčky, postavili jsme jurtu, pro zahřátí rozdělali oheň. Bylo to jednoduchý… Ráno jsme se mohli sbalit a zase kočovat dál. Dnes je častý kočování pro lidi obtížný.“
Pomalu se stmívá a ochlazuje. Čandrábalovi starší synové – jeden na motorce, druhý na koni – přihání zpět z pastvy stáda ovcí a koz. Přes rok studují v Ulanbátaru, ale každé léto zatím tráví s rodiči a pomáhají jim. Čandrábal topí argalem (sušeným kravským trusem) v železných kamínkách a peče chleba.
V jurtě je teplo a argal příjemně voní. „Myslím, že musíme chránit vodní zdroje a prameny, dobře se o ně starat. A taky, kdyby lidi více kočovali, tak si příroda vlastní silou poradí, zregeneruje se,“ odpovídá Čandrábal na mou otázku, co dělat, aby se do stepi zase vrátila voda.
„Velké rozvinuté země by měly uznat svou negativní roli v klimatické změně a měly by s ní bojovat,“ reaguje ve své kanceláří v Ulanbátaru na stejnou otázku Batjargal Zamba. „Rozvojové země ke světovým emisím uhlíku tolik nepřispívají. Místní lidé v nich mají většinou skromný životní styl a skromnou spotřebu. Často se ale stávají obětmi globální klimatické změny.“
Dobytek je naše jediný živobytí
Čandrábal si zapaluje cigaretu a pozoruje večerní horizont. V dálce oblohu křižují blesky a zdá se, že letní bouřka v noci přinese déšť. „Stejně jako moji rodiče i já jsem od malička pásl dobytek, staral jsem se o krávy, takže mám dobytek moc rád. Kdybych ho neměl, jsem úplně chudej, nemám žádnej život. Kdybych přišel do města, že chci dělat nějakou jinou práci, tak žádnou nenajdu. Dobytek, to je naše jediný živobytí.“
Tři cesty za vodou
Cesty se uskutečnily v rámci projektu Media4Develoment, který byl podpořen z fondů Evropské unie a z prostředků České rozvojové agentury a Ministerstva zahraničních věcí ČR v rámci programu zahraniční rozvojové spolupráce ČR.