Seriál o prezidentech. Připravil Jaroslav Skalický.
Natočeno 2017 – 2018. Premiéra 1. dílu 15. 1. 2018 (ČRo 1 Radiožurnál).
Lit.: -jas- (= Skalický, Jaroslav): Při první volbě prezidenta u nás nikdo hlasy nepočítal. Masaryk neměl konkurenta dalších 17 let. In web ČRo 1 Radiožurnál, 15. 1. 2018 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Prezidentský úřad má stoletou tradici. Na jejím počátku stál Tomáš Garrigue Masaryk, který se zasloužil o vybudování samostatného Československa. Prezidentem byl zvolen čtyřikrát a v úřadu tak strávil rekordních 17 let.
Zvukový záznam prezidentského slibu se zachoval až z Masarykovy poslední volby v roce 1934. Tehdy už vážně nemocný měl s textem slibu problémy a potřeboval nápovědu. Poprvé se stal Masaryk prezidentem v roce 1918.
„Byla to hlavní postava zahraničního odboje, kterému Československo vděčilo za svůj vznik, takže o jeho zvolení nebylo pochyb. Volba proběhla aklamací, všichni mu provolávali slávu a hlasy se vůbec nepočítaly,“ popisuje historička Jana Čechurová z Ústavu českých dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze.
Prezident bez konkurence
Poslanci Národního shromáždění zvolili Masaryka prezidentem i v letech 1920, 1927 a 1934, pokaždé na sedmileté období.
„I když se to někdy zdálo dramatické, byl vlastně pokaždé zvolen v prvním kole volby. Málokdo měl chuť proti němu kandidovat, protože tušil, že by byl poražen,“ shrnuje odbornice na moderní české dějiny.
Přestože už za první republiky platilo, že kandidovat na prezidentský úřad je možné pouze dvakrát po sobě, Masaryk měl podle slov Jany Čechurové výjimku.
Československo si užívalo samostatnosti, patřilo k nejvyspělejším zemím světa a vlastenectví nebylo prázdným pojmem.
Tatíček Masaryk
První republika byla bezesporu republikou Masarykovou. Pro její pamětníky zůstává TGM milovaným tatíčkem. Ve vzpomínkách pamětníků je zapsán jako nesmírně charismatická osobnost, vznešený člověk milovaný většinou národa.
„Nepovyšoval se, nikoho neurážel, byl moudrý,“ shrnuje charakter prvního československého prezidenta jedna z pamětnic s tím, že pro ni byl Masaryk největším Čechem 20. století.“
Nějaké mouchy ale Masaryk přeci jen měl, dodává historička Jana Čechurová. Patří mezi ně podle ní třeba podceňování role domácích odboje nebo apriorní odpor ke katolictví nebo třeba k bankovnímu světu.
Demokracie je názor na život
„Demokracie není pouze formou státní, nýbrž také metodou všeho veřejného a soukromého života. Je názorem na život. Podstata demokracie je shoda lidí, jejich mírné obcování, láska a lidskost.“
Tomáš Garrigue Masaryk
Masaryk dodnes platí za spravedlivého a čestného člověka, vzor hlavy státu, za významného myslitele a velkého demokrata. Jeho slova o podstatě demokracie si není od věci připomínat ani dnes.
V roce 1935 Tomáš Garrigue Masaryk ze zdravotních důvodů abdikoval. Za svého nástupce na Hradě si vybral Edvarda Beneše.
Lit.: -jas- (= Skalický, Jaroslav): Edvard Beneš v prezidentském křesle zažil konec první republiky, exil i úsvit komunistické totality. In web ČRo 1 Radiožurnál, 16. 1. 2018 (článek + nahrávka k poslechu) – Cit.: V roce 1935 převzal prezidentský úřad Edvard Beneš, dlouholetý spolupracovník Tomáše Garrigua Masaryka. Po přijetí Mnichovské dohody odstoupil a na Pražském hradě ho vystřídal Emil Hácha. Beneš se jako exilový prezident po vítězství ve druhé světové válce nad Německem na Hrad triumfálně vrátil. Ovšem ne na dlouho…
„Patnáct let se vědělo, že Masaryk si přeje Beneše jako svého nástupce. Dokonce věková hranice pro volitelnost prezidenta stanovená v ústavě se kvůli Benešově mládí snižovala,“ říká historička Jana Čechurová z Ústavu českých dějin FFUK.
Seriál Radiožurnálu připomíná osudy československých a českých prezidentů.
„Ale vždy, když mělo dojít k nové volbě, politická konstelace nebyla taková, aby Beneš prošel hladce. Vyšlo to až v roce 1935 poté, co Masaryk ze zdravotních důvodů rezignoval.“
Exilový prezident
Zlaté časy první republiky končily a z hlediště Osvobozeného divadla se stále častěji ozýval mrazivý smích. Hitlerovské Německo sbíralo síly na pokus o ovládnutí Evropy. Po přijetí Mnichovské dohody Beneš abdikoval a odešel do exilu, kde usiloval o poválečné obnovení republiky.
„Bez armády zde a bez odporu doma národ by zůstal v okovech a vy byste se nevrátili. To je náš úkol – bojovat a vrátit se vítězně domů! Československé republice nazdar!“ zní odhodlaný Benešův hlas ze záznamu, který BBC pořídila při setkání exilového prezidenta s československými vojáky v Anglii.
Hrdina, nebo zbabělec?
„Bez Beneše by Československo zcela jistě po druhé světové válce nebylo obnoveno tak, jak nakonec bylo,“ říká Jana Čechurová. Z londýnského exilu se Beneš vrátil jako hrdina.
„Bylo mi tehdy devět let, naparádili mě do růžových šatiček pro družičky a sledovala jsem, jak prezident Beneš jede v otevřeném autě, rozhlíží se na všechny strany a mává,“ vzpomíná jedna z pamětnic.
Ne všichni ale jeho působení v době války hodnotí kladně. Podle dalšího z pamětníků tím Beneš vlastně opustil národ. „Ale jinak to byl dobrý prezident,“ připouští. Jako na moudrého a mezi lidmi oblíbeného vzpomíná na prezidenta Beneše většina pamětníků 30. a 40. let.
Ve vleku dějin
Podruhé stanul Beneš tváří v tvář totalitě jen necelé tři roky po svém návratu do vlasti – v únoru 1948. Podle historičky Jany Čechurové se domníval, že vývoj nezastaví, ani kdyby udělal nějaké odbojné gesto.
Edvard Beneš vynikal pracovitostí a rozhledem v zahraniční politice. „Vědomí, že malá země je vždycky závislá na mezinárodní konstelaci, ho někdy vedlo až k přezíravému postoji vůči domácím politikům,“ myslí si historička. „Potom se nelze divit, že byl pro domácí politiky těžko akceptovatelný.“
Po převzetí moci komunistickou stranou Beneš odmítl podepsat komunistickou ústavu a začátku června 1948 ze zdravotních důvodů rezignoval. Zemřel necelé tři měsíce na to.
Lit.: -jas- (= Skalický, Jaroslav): Podal ruku zlu, aby pomohl předejít nejhoršímu. Emil Hácha se očištění od obvinění z kolaborace nedožil. In web ČRo 1 Radiožurnál, 17. 1. 2018 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Emil Hácha nastoupil na Pražský hrad za mimořádných okolností – po přijetí Mnichovské dohody a po abdikaci Edvarda Beneše. I celé jeho prezidentství bylo nestandardní. Ve funkci Háchu potvrdil Adolf Hitler a jeho hlavním úkolem bylo udržet v protektorátu klid.
Emil Hácha se ujal úřadu na konci listopadu 1938.
„Všichni jsme cítili, v okamžiku, kdy nový prezident vstupoval na posvátnou půdu Pražského hradu, že úkoly, které mu byly uloženy a které přijal, jsou nezměrné a osudové,“ popsal výstižně a předvídavě rozhlasový reportér v den Háchovy inaugurace jeho prezidentskou budoucnost.
Podle historičky Jany Čechurové z Ústavu českých dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze by byl Hácha možná dobrým prezidentem v jiném, klidném přechodovém období, ale on měl před sebou velkou zkoušku, ve které obstál velmi problematicky.
Osudové dilema
Tou zkouškou byla potupná noc v Berlíně ze 14. na 15. března 1939, po které spoluobčanům zlomeným hlasem oznámil, že „odevzdává osud národa a státu s plnou důvěrou do rukou vůdce německého národa“.
„Hácha si vybral částečnou spolupráci se zlem s cílem jeho zmenšení.“
historička Jana Čechurová
Rozhodoval se, co je větší zlo, jestli si s novým režimem zadat a zároveň zbrzďovací a intervenční taktikou získávat českému národu výhody, nebo se prezidentské funkce vzdát a jenom sledovat další vývoj.
Hácha zvolil první možnost, ale využívat svoji pozici ve prospěch svého národa se mu dařilo méně, než si původně představoval. „Nicméně díky Háchovi byly propuštěny tisíce lidí. Ti by jinak skončili na popravišti nebo v koncentračních táborech,“ zdůrazňuje Jana Čechurová.
Zneužitý stařec
Pro německou okupační správu bylo nejdůležitější, aby v protektorátu zůstal klid. Po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha už ale prezident tlaku nacistů nedokázal čelit a „háchovština“ se stala synonymem pro kolaboraci.
Dnes už lidé tak vyhraněné názory na protektorátního prezidenta nemají. Byl to podle nich starý nemocný pán, který byl zneužit, a odsouzení, kterého se mu dostalo po válce, si nezasloužil.
Těžce nemocný Emil Hácha zemřel krátce po skončení války, na konci června 1945 ve vězeňské nemocnici na Pankráci.
Lit.: Skalický, Jaroslav: Hrdina, který zklamal národ. Ludvík Svoboda normalizaci v Československu jen přihlížel. In web ČRo 1 Radiožurnál, 23. 1. 2018 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: V březnu 1968 se stal prezidentem generál Ludvík Svoboda. Statečný legionář a velitel československé armády na východní frontě za druhé světové války se tak přidal k reformním komunistům Pražského jara. V úřadu zůstal i po nástupu Gustáva Husáka do čela KSČ a přihlížel normalizaci. Poslanci ho zvolili i podruhé, úřad zastával až do roku 1975.
Po dvaceti letech zvolili poslanci prezidenta v tajné volbě. „Ludvík Svoboda byl hrdina prvního odboje a velký hrdina druhého odboje, navíc člověk perzekuovaný v 50. letech. Splňoval kritéria mimořádné osobnosti mimo politické spektrum,” připomíná Jana Čechurová z Ústavu českých dějin.
Ludvík Svoboda se stal jedním z mužů pražského jara. Na začátku okupace v srpnu 1968 odmítl potvrdit kolaborantskou dělnicko-rolnickou vládu, která měla invazi vojsk do Československa legalizovat. „Negativem je, že velmi krátce poté přistoupil na Moskevský protokol, že se Československo smíří se sovětskou intervencí,” vysvětluje Jana Čechurová.
Zklamání českého národa?
Ludvík Svoboda působil důstojně a rozvážně a lidé mu důvěřovali. „Byl to vlastenec, milý pán. Nebyl špatný člověk,” hodnotí pamětníci. Zároveň ale připomínají: „Zklamal tím, že podepsal, tenkrát, když politiky unesli do Moskvy. Velice zklamal celý národ.”
K reformnímu roku 1968 se prezident Svoboda vyjadřoval jen opatrně. „Byl pro naši zemi rokem velké společenské kritiky. Někdy příliš vášnivé, někdy přehnané, ale pozitivní,” shrnoval.
V novoročním projevu roku 1969 nejvýznamnější událost předchozího roku, tedy okupaci vojsky Varšavské smlouvy, ani nepojmenoval. „Málo jsme přihlíželi k celkovému vývoji a mezinárodním souvislostem našeho vnitřního dění. Prožili jsme přetěžké zkoušky, prošli jsme jimi ale statečně a důstojně.”
Reformátor i normalizátor
Šéf KSČ Gustáv Husák Svobodu rychle odstavil na vedlejší kolej. Rozjeté normalizaci už prezident stačil jen přihlížet.
„Spíše se dá považovat za jeden ze symbolů pražského jara. Mezi normalizátory ale samozřejmě patřil, i když ne mezi ty nejaktivnější,” dodává historička Jana Čechurová. Kvůli vážným zdravotním problémům parlament Ludvíka Svobodu prezidentské funkce v roce 1975 zbavil.