Apolena Rychlíková. Dokument ukazuje zápas aktivistů o udržení domu, kterému 2. 3. vypršela smlouva o výpůjčce. Nebývalá vlna solidární energie se prolila domem, který teď navštěvují desítky, stovky lidí, aby přiložili ruku k dílu. Jaké je to pro ně je, stát se na chvíli squatterem – dokáží nahlídnout na to, kolik úsilí stojí udržovat dům v chodu, jak těžké je se o něj starat, připravovat program, uklízet a fungovat komunitně? Nad dokumentem se vznáší otázka, co vlastně Klinika fyziky zhmotňuje a jak se obejít bez domu, který se stal místem pro myšlenky.
Natočeno 2016. Premiéra 3. 4. 2016 (ČRo 2 Praha, 22:00 h.; 40 min).
Lit.: Rychlíková, Apolena: Operace Klinika. In web ČRo 2 Praha, duben 2016 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: „Klinice hrozí vyklizení. Přijďte teď anebo brzy ráno, deky s sebou. Pošlete dál, díky.“ Kolektiv Kliniky se rozhodl neodejít. Zbývalo jen několik hodin, kdy jeho obyvatelé mohli být na domě legálně. Úderem půlnoci mezi 2. a 3. březnem 2016 se z Autonomního a sociálního centra stal zase squat.
Ta SMS přišla i mně. Kvůli dětem jsem se do pomoci nemohla zapojit jinak než přeposláním zprávy. Když jsem ráno přišla na „snídani občanské neposlušnosti“, spadl mi kámen ze srdce. Hned u vchodu jsem narazila na přátele z Brna, kteří přijeli ještě nočním vlakem i s kamarády.
Obecně byla Klinika plná lidí. Někteří z nich donesli kafe, jiní koláče nebo rohlíky. Abychom spolu mohli posnídat a vzájemně se informovat o následujícím postupu. Heslem dne se stal hashtag #occupyklinika.
Je proč zůstat
Ještě začátkem února nic nenasvědčovalo tomu, že by kolektivu Kliniky nebyla po ročním bezproblémovém fungování prodloužena smlouva. Dokonce i Andrej Babiš, nadřízený Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových (majitel objektu bývalé polikliniky) se v rozhovoru pro Právo vyjádřil, že tomu, aby mohla Klinika fungovat dál, nic nebrání.
Události ale nabraly rychlý spád těsně po útoku, který byl na budovu spáchán 6. února 2016. V podvečer tohoto dne napadli Kliniku pravicoví extrémisté, a ačkoliv museli vědět, že se v prostoru nachází lidé, naházeli na dům kameny a do jednoho z oken hodili i dýmovnici. Od té vzplál prostor před kavárnou a Klinika se zahalila do dýmu.
Útok pravicových extrémistů
Nebezpečný incident skončil „jen“ zraněním jednoho z obyvatel domu, několika vysklenými okny a ohořelými hračkami a záclonami. Na druhý den přišlo Autonomní centrum podpořit kolem 200 lidí na provizorní demonstraci. Mezi podporovateli se objevili i ministr Dientsbier nebo senátor Václav Láska. Taky primátorka Adriana Krnáčová Kliniku navštívila, aby zkontrolovala, jestli jsou všichni v pořádku.
Většině z nás se zdálo, že napadení pravicovými extremisty paradoxně potvrdilo potřebnost takového centra. Solidaritu vyjadřovali jednotlivci ze všech pater českého veřejného života, různé skupiny a společenství, univerzity, hudební kluby, neziskové nebo kulturní organizace.
Kolektiv Kliniky vystoupil s rozhodným prohlášením
Že se nenechá zastrašit a dál bude fungovat na stejných principech, na kterých fungoval doposud. Že nepřestane pomáhat potřebným, ať už mezi ně počítáme lidi bez domova nebo uprchlíky ze zemí sužovaných válkou. Že nadále bude provozovat veškeré své aktivity zadarmo. Od Lidové žižkovské univerzity, fotokroužku, jazykových kurzů (na Klinice se vyučuje několik jazyků, včetně romštiny nebo češtiny pro cizince), kavárny, koncertů, přednášek, filmových promítání přes radikální knihovnu, freeshop (výměnný obchod zadarmo) až k participativním projektům, které spoluutvářejí spřátelené skupiny na kolektiv napojené, jako například rodičovský klub MamaTata.
Ono to funguje
Kolem Autonomního a sociálního centra Klinika se opravdu stihla vytvořit silná síť různorodých projektů a aktivit, které doposud buď městu chyběly, nebo byly roztroušeny bez možnosti se propojit a fungovat společně pod jednou střechou.
Ukázalo se, že „mít barák“ je klíčové pro to, abychom všichni mohli něco dělat. Fyzicky se podařilo zhmotnit ideje a ideály, které jsme si dříve nosili jen uvnitř sama sebe a snili o tom, že jednou dojde k jejich naplnění. Že bude možné opravdu zkusit žít jiný svět.
#OCCUPYKLINIKA
Bylo to možné rok a pak přišla rána: ÚZSVM oznámilo, že smlouvu odmítá prodloužit. Důvodem bylo znovunalezené kolaudační rozhodnutí, ze kterého mělo údajně vyplývat, že je objekt možné používat jen jako zdravotnické zařízení.
K neochotě pokračovat dále v projektu přispěly i snahy Rady městské části Prahy 3, která je s Klinikou v dlouhodobém nesouladu. Vládnoucí zastupitelé krátce po útoku napsali a odeslali Otevřený dopis Vládě ČR, ve kterém ji vyzývali, aby vrátila bezpečnost do žižkovských ulic.
„Útok neonacistů posloužil k tomu, aby za něj byla Klinika viněna. Rada tvrdila, že si kolektiv za útok může sám, protože v létě pomáhal uprchlíkům. Navzdory nepřijatelnosti této pseudoargumentace se kolečko ve stroji dalo do pohybu a Klinice postupně začal zvonit umíráček.“
Všechno je otevřené
Ve chvíli, kdy píšu tento článek, je vše oteřené. Klinika funguje v provizorním okupačním režimu. Každý den se do jeho chodu přijdou zapojit desítky lidí, někteří z nich v něm zůstanou. S odhodláním Kliniku bránit před policejním vyklízením. Autonomie dosahuje vrcholu, na plénech je pravidelně 40 a více lidí, každý chce sám pomoct.
Jednání s úřady nadále pokračují. Nikdo z nás nechce uvěřit, že by tento mikrokosmos v srdci Žižkova měl najednout přestat fungovat. A to navzdory tomu, že konec je možná opravdu už velmi blízko. Uvidíme, co ještě přijde. Už teď je ale víc než jasné, že je-li něco opravdu naší zbraní, je to právě solidarita. A na příkladu Kliniky je jasně vidět, že je to zbraň silná.