Přesně před sto deseti lety, 17. září 1905 se narodil jeden z našich nejvýznamnějších výtvarných kritiků František Kovárna. Příběh muže, kterého zlomily dvě totality dvacátého století, přiblížil Pavel Hlavatý.
Natočeno 2015. Premiéra 17. 9. 2015 (ČRo Plus, 20:10 h.; 30 min.) v cyklu Portréty. K poslechu zde.
Lit.: Hlavatý, Pavel: František Kovárna – „mohl jsem něčím být…“. In web ČRo Plus, září 2015 (článek + nahrávka k poslechu + ukázka z rozhlasové hry Půlnoc nad Prahou, dialog Klementa Gottwalda s Václavem Kopeckým o popravě Slánského + ukázka z rozhlasové hry Půlnoc nad Prahou, dialog Klementa Gottwalda s Václavem Kopeckým o důvěře a nedůvěře + František Kovárna: Poznámky o dialogu, 1952). – Cit.: „Znám tvoje skutečné vrahy, Františku Kovárno!“ napsal do svých pamětí Václav Černý. Předčasná smrt Františka Kovárny nebyla jen infarktem.
Daleko víc jeho srdce nevydrželo těžké období dvou totalit, které omezily jeho tvůrčí činnost, sebraly mu čtenáře a nakonec vypudily z vlasti.
Kovárnovy vědecké začátky
Narodil se 17. září 1905 v Krpech u Mělníka do rodiny mlynáře a rodiče se jej snažili nasměrovat na dráhu bankovního úředníka.
František ale v sobě objevil literární nadání a po maturitě (1924) na jednom z pražských gymnázií se zapsal ke studiu románských jazyků a literatury na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy.
Právě u zápisu se seznámil s dalším studentem, se kterým pak sdílel mnoho dobrého i zlého: s Václavem Černým.
Během studií Kovárna vydával své první práce, cestoval po Evropě a především hojně přispíval do mnoha různých časopisů; byl mimo jiné šéfredaktorem Volných směrů.
Roku 1929 přestoupil na studia dějin umění a v roce 1931 získal titul doktora filozofie; obhájil práci o Antonínu Slavíčkovi.
Po studiích působil jako tajemník Klubu za starou Prahu, psal do časopisů a na podzim 1932 se stal asistentem na Ústavu a Semináři dějin umění Univerzity Karlovy.
Překládal, psal hesla o výtvarném umění pro dodatky Ottova slovníku naučeného a Enciclopedii Italianu, přednášel na Filozofické fakultě estetickou výchovu, výtvarné metody a další předměty.
Byl autorem řady předmluv a doslovů k publikacím o výtvarnících. Soustředil se na české umění a jeho evropský kontext.
Léta druhé světové války
Když v lednu 1938 začal Václav Černý vydávat Kritický měsíčník, hned od počátku psal výtvarné referáty a kritiky František Kovárna.
Ten stál také v roce 1939 u zrodu pozoruhodné ediční řady Svazky, ve které se podařilo vydat nejeden zajímavý titul (například: František Kovárna – Česká střízlivost a český patos. Jiří Frejka – O divadlo vskutku národní. Václav Černý – Rasismus, jeho základy a vývoj. Jan Patočka – Česká vzdělanost v Evropě).
Ještě v roce 1940 byl komisařem pavilonu Protektorátu Čechy a Morava na XXII. benátském bienále, ale po atentátu na Heydricha v létě 1942 a po zastavení Kritického měsíčníku se Kovárna odstěhoval s rodinou do Bezmíře na Benešovsku, kde žil v domku na kraji vesnice a podle některých svědectví tam i pomáhal partyzánům.
Do tohoto období spadá i Kovárnova próza Listy mrtvému příteli (1943), dvanáct dopisů stylizovaných jako fiktivní dialog bez odpovědí, jakási bolestná analýza přerodu inteligentního a kultivovaného německého vědce člověka v přesvědčeného vyznavače fašismu. Tiskem vyšla až v roce 1946.
Vyhazov z fakulty, vyhazov ze syndikátu
Po konci války začal Kovárna opěr pilně psát do obnoveného Kritického měsíčníku, angažoval se také jako člen Ústředního výboru České strany národně socialistické a přispíval do stranického tisku – do Svobodného zítřku a Svobodného slova.
Přednášel také na Filozofické fakultě a v září 1947 se stal profesorem na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Jeho žákem byl mimo jiné slavný pozdější český malíř Zdeněk Sýkora.
V roce 1946 se Kovárna stal předsedou přípravného výboru Klubu socialistické kultury při národně socialistické straně a v Melantrichu chystal k vydávání Knihovničku klasiků demokratického socialismu.
Podle materiálů, které na něj sbírala Státní bezpečnost, byly ale Kovárnovy představy o socialismu diametrálně odlišené od představ komunistů. Právě po válce vypracoval totiž Kovárna studii s názvem Dva socialismy, ve které kritizoval socialismus marxistický.
Nejspíš proto ani nepřekvapí, že už 3. března 1948 zbavil komunisty ovládaný Akční výbor Kovárnu všech funkcí na fakultě a vzápětí následovalo jeho vyloučení ze Syndikátu československých spisovatelů (událo se na schůzi za předsednictví Kovárnova přítele Františka Halase).
Cesta za hranice
Kovárna 20. března 1948 odešel z domova, ukrýval se v ilegalitě a 11. dubna 1948 překročil i s manželkou a dvěma malými dětmi hranice.
Podle svědectví došlo k vyzrazení akce a pohraničníci po skupině prchajících stříleli, k jejich zranění ale nedošlo.
Kovárna poté krátce pobýval v utečeneckém táboře v Německu (podle materiálů Státní bezpečnosti byl členem Českého komitétu v Řezně) a následně odcestoval do Paříže, kde v roce 1949 vydával s Janem Čepem bulletin Svobodné Československo a roku 1951 i jedno číslo česky psaného literární časopisu Stopa.
Na podzim 1951 se Kovárnovi přestěhovali do New Yorku, kde bydleli ve čtvrti Queens. František Kovárna tam založil ochotnické divadlo a věnoval se psaní divadelních her a esejů a připravoval také své paměti.
„Byl bych rád, aby mne děti, až vyrostou, nesoudily podle náznaků a trosek, které snad najdou, nebo podle toho, že nenajdou nic. Chtěl bych, aby viděly – a skrytě toužím, aby také uznaly – že jsem mohl něčím být,“ zapsal si tehdy.
Stýkal se také a spolupracoval s národně socialistickými politiky Jaroslavem Stránským, Ivanem Herbenem a Hubertem Ripkou.
V Československu byl mezitím v inscenovaném procesu se skupinou Choc a spol. odsouzen k trestu smrti.
Prokuratura jej mimo jiné vinila ze spolupráce na vraždě majora Augustina Schramma a přípravy vražd generála Ludvíka Svobody a plukovníka Bedřicha Reicina…
Přítel věrný a pravdivý
Státní bezpečnost sice kolem Kovárny „kroužila“, ale podrobnější informace o jeho americkém pobytu neměla.
Kovárna byl evidován ve svazku s názvem Trockisté a trockistické skupiny a ještě o něco později Státní bezpečnost zjistila, že když se začala v USA a v západním Německu formovat rozhlasová stanice Rádio Svobodná Evropa, měl se Kovárna údajně stát vedoucím její české redakce.
K ničemu takovému už ale nedošlo: 19. června 1952 Kovárna v New Yorku předčasně zemřel na srdeční infarkt. Nebylo mu ještě ani 47 let.
Několik jeho textů vyšlo posmrtně v hamburské Sklizni. Doma se Kovárnovi příliš nemluvilo ani v relativně svobodnějším roce 1968, až 28. října 1992 mu Václav Havel udělil Řád Tomáše Garrigua Masaryka III. třídy in memoriam.
A až o rok později byl v plném rozsahu zrušen rozsudek nad skupinou Choc a spol.
Roku 1994 Česká televize natočila dokumentární film Hlas Františka Kovárny a v roce 2001 natočil režisér Radovan Lipus v Českém rozhlasu tři aktovky z Kovárnovy knihy Půlnoc nad Prahou.
Až v roce 2014 pak vyšla v Praze publikace Uměleckohistorické texty z pozůstalosti Františka Kovárny.
Badatele by určitě mohlo zajímat, že Památník národního písemnictví uchovává sedm kartonů Kovárnova osobního fondu, kde jsou jeho doklady, korespondence, rukopisy, tisky a výstřižky.
Fond obsahuje mimo jiné nevydané práce Nedobytá barikáda, Mrtví od Stalingradu, Království kamenného obra nebo Za stínem vlčice. A ve fondu jsou i rukopisy Jana Patočky.
„Přítel a bojový spojenec nezapomenutelný, nezáludně věrný a pravdivý,“ napsal o Kovárnovi do svých pamětí Václav Černý.