2. listopadu 1970 zemřel v Římě spisovatel, který neopakovatelným způsobem propojoval českou, německou a židovskou kulturu meziválečné Prahy – Johannes Urzidil. Jeho život připomíná Pavel Hlavatý.
Natočeno 2015. Premiéra 29. 10. 2015 (ČRo Plus, 20:10 h.; 29 min.) v cyklu Portréty. K poslechu zde.
Lit.: Hlavatý, Pavel: Johannes Urzidil – poslední velký německý spisovatel z Prahy. In web ČRo Plus, říjen 2015 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: „Byl to česky cítící Němec,“ řekl jednou esejista a historik změní Josef Kroutvor o pražském spisovateli Johannesi Urzidilovi. Lépe už to asi opravdu vystihnout nejde.
Dějiny, které nelze oddělit
Narodil se 3. února 1896, jeho otcem byl německý železniční úředník z Chebska, matka byla židovského původu z Prahy. Zemřela, když byly malému Johannesovi čtyři roky. Otec se znovu oženil a tentokrát si vzal ryzí Češku.
Národnostní propletenost tak mohl pozdější spisovatel sledovat od nejútlejších let. O mnoho desetiletí později do své knížky Malý průvodce dějinami Čech napsal:
„Kdo chce psát o historii českých zemí a Slovenska, nesmí očekávat potlesk některého z národů, náboženských společenství nebo stavů těchto oblastí. Dospěje k užitečnému výsledku jen tehdy, když vyvolá nespokojenost všech. Pod pojmem ,všech‘ rozumím Čechy, Slováky, sudetské Němce, Maďary i Poláky, katolíky i protestanty všech vyznání a dále sousedy dějinných procesů, Rakušany a Němce z ,říše‘, kteří jejich průběh velice často určovali. Neboť dějiny Čechů a Slováků nelze nikdy zcela oddělit od jejich funkčních souvislostí s ostatními národy, které obývaly kraje podél Labe, Odry a Dunaje.“
Význam Kafky poznal ihned
Cesta k tomuto poznání byla dlouhá. Už v době studií na Filozofické fakultě pražské německé univerzity publikoval Urzidil v respektovaných pražských německých novinách Prager Tagblatt.
Studoval germanistiku, slavistiku a dějiny umění a současně se stal členem literární společnosti, scházející se v legendární pražské kavárně Arco.
Patřili tam Franz Kafka, Max Brod, Franz Werfel, Egon Erwin Kisch a mnozí další, jejichž jména jsou už zapomenuta. Seznámil se také s Václavem Špálou nebo Janem Zrzavým.
Po válce nastoupil na německé velvyslanectví v Praze, kde nakonec získal funkci, kterou bychom nejspíš mohli přirovnat k dnešnímu tiskovému mluvčímu.
Roku 1919 mu v Lipsku vychází první básnická sbírka a o dva roky později má svatbu s Gertrtudou Thiebergerovou, dcerou pražského rabína Karla Thiebergera. Není bez zajímavosti, že její bratr Friedrich Thieberger učil Franze Kafku hebrejsky…
Přátelství s Kafkou přetrhla až jeho smrt. Právě na smuteční slavnosti za zemřelého Kafku mluvil Urzidil společně s Maxem Brodem a už tehdy vyzdvihl význam Kafkova díla pro budoucnost.
Čechoslovák, Němec – a zase Čechoslovák
Urzidil výrazně propojoval českou, německou a židovskou kulturu Prahy, které se jinak vyvíjely spíš odděleně.
V roce 1925 se na vyzvání Karla Čapka stal členem českého Penklubu a roku 1929 přišlo osobní seznámení s Tomášem Garriguem Masarykem a Edvardem Benešem.
Se souhlasem Masaryka přeložil Urzidil do němčiny Českou otázku a předkládal i Benešův životopis.
V meziválečném období se Urzidil stavěl za kulturní autonomii Němců v rámci Československa, nesouhlasil ale s nacionalistickými tendencemi. Značný podíl na negativních vztazích německé menšiny k československému státu přisuzoval Čechům.
V roce 1930 byl z pracovních důvodů donucen přijmout německé státní občanství, které mu paradoxně zůstalo i po únoru 1934, kdy obdržel na velvyslanectví výpověď.
Začínala rychlá nacifikace Německa a pro intelektuály Urzidilova typu nebylo na německých úřadech místo. České občanství získal zpátky na podzim 1935.
V té době jej živilo psaní výtvarných a divadelních kritik, pracoval také na knize Goethe in Böhmen.
Složitá mezinárodní situace přivedla pražské ministerstvo zahraničí v roce 1938 na nápad vydat německy psaného průvodce po Československu. Zakázku získal Urzidil, než ale stihl práci dokončit, přišel 15. březen 1939 a sazba byla rozmetána.
Poslední velký spisovatel z Prahy
V létě 1939 odjel Urzidil s manželkou z Protektorátu přes Rakousko do Itálie a odtud lodí do Velké Británie. Ihned se sice spojil s exilovými kruhy okolo Edvarda Beneše, ale spolupráci přerušil v okamžiku, kdy se začaly objevovat první úvahy o poválečném vysídlení Němců. V únoru 1941 odjel do USA.
V exilu budil jako Němec spíš nedůvěru, takže příležitostné publikování a několik knížek jej nemohlo uživit. Na chleba si vydělával jako kožedělný řemeslník (vázal knihy a vyráběl dekorativní předměty z kůže).
Americké občanství získal až v dubnu 1946 a až za dalších pět let jej zaměstnala německá redakce Hlasu Ameriky ve vysílání pro Rakousko. Po dvou letech byl propuštěn v rámci takzvaných „mccarthyovských čistek“.
Po nějakém čase mohl začít pro Hlas Ameriky opět pracovat, ale už jen jako externí spolupracovník. Od roku 1953 pravidelně jezdil do Evropy, především Německa a Itálie.
Od roku 1956 začaly v Německu také opět vycházet jeho knížky, za které rychle sklidil řadu významných ocenění. Urizidil své literární práce často situoval ještě do dob před první světovou válkou.
V Evropě, která se v polovině 50. let stále do značné míry vzpamatovávala z válečného rozvratu, vyvolávaly jeho knížky nostalgickou vlnu vzpomínek na léta, kdy byl na kontinentu klid.
Zřejmě v té době se o Urzidilovi začal mluvit jako o posledním velkém německém spisovateli z Prahy.
Spravedlnost je poutník
Sedmá Urzidilova cesta do Evropy začala v říjnu 1970 a vedla přes Německo a Rakousko do Itálie. Do Říma dorazil 31. října – a 2. listopadu tam zemřel na mozkovou mrtvici. Bylo mu 74 let.
Zásluhou římského Rakouského kulturního institutu byl Urzidil pochován na jednom z (pro Němce) nejčestnějších míst: ve Vatikánu při levé straně chrámu sv. Petra na hřbitově Campo Santo Teutonico.
V češtině začaly jeho knížky vycházet od roku 1985, daleko víc ale až po roce 1990, kdy byl českému čtenáři představen jako mimořádný český (v zemském smyslu) vlastenec.
Přestože Urzidil patřil k významnému okruhu pražských židovských spisovatelů, na rozdíl od Kafky nebo Wefla se nikdy nestal světovou ikonou.
Filmový a divadelní režisér David Kačab k tomu uvedl: „Klasický příklad autora tvořícího v prostředí rakouského mocnářství, které dějiny zcela rozrušily a překopaly. Žádná z následnických národních literatur o něj nejevila zájem. Ta česká ho nepřijala, protože nepsal česky, rakouská, protože nebyl dostatečně velký, aby ho adoptovala, a německá, protože s ní vlastně neměl v onom ,říšském‘ slova smyslu nic společného.“
A literární kritik Viktor Šlajchrt shrnul život Johannese Urzidila takto: „Za první světové války držel Urzidil s Čechy, po Versailles dával za pravdu stížnostem Němců, nástup Hitlera jej přivedl opět k Čechům, avšak poválečný odsun českých Němců okamžitě odsoudil. – Spravedlnost je poutník a slušný člověk putuje s ní – napsal pár let před smrtí v textu Nezaujaté ohlédnutí.“