Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

14. 1. 2016

Portréty – Felix Holzmann (2015)

Filed under: Radiodokument — Premek @ 15:00

Příběh geniálního komika, který dokázala pobavit masy i intelektuály. Připravil Jan Sedmidubský.

Natočeno 2015. Premiéra 31. 12. 2015 (ČRo Plus, 20:10 h.; 25 min.) v cyklu Portréty.

Lit.: Sedmidubský, Jan: Felix Holzmann: Dneska jsem nebyl dobrej! In web ČRo Plus, prosinec 2015 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Znovu od štace ke štaci a vybrušovat k dokonalosti to, co už mám. Do nových věcí se pouštět jen opatrně. Nad některými výstupy sedět a přepisovat je celé měsíce, a jiné vychrlit za týden. Být milován televizním národem a přesto si od Kavčích hor ponechat odstup. I těmito rozpory se dá charakterizovat život Felixe Holzmanna, komika, který dokázal nadchnout intelektuály i takzvaného obyčejného člověka.

S těmi slavnými Holzmannovými scénkami je to tak: ty, které svého času natočila Československá televize a dnes je jich plný internet, tvoří vlastně finální verzi tvaru, který uzrával dlouho. A do televize pustil Holzmann údajně vždy jen to, co už by na estrádách „nezabralo“, protože to hrál už příliš dlouho.

Umění Felixe Holzmanna zrálo a košatělo postupně. Začínal jako lokální komik v severních Čechách a brzy přišel na to, že k sobě potřebuje parťáka: nahrávače. Padli si do oka s Františkem Budínem, „v civilu“ účetním u státních drah, který ve volném čase objížděl estrády jako kouzelník a řekněme „animátor“.  

To se psala ještě padesátá léta a Holzmannův styl teprve krystalizoval – nakonec se více méně ustálil na kostýmu, který šlo snadno dát do tašky – tralaláček na hlavě, nesmyslně velké brýle, montérky, pruhované třičko. A pochopitelně svérázný hlasový projev s protáhlými koncovkami a hlavně – neuvěřitelně dlouhé vedení.

Jeho jevištní partneři, nejčastěji František Budín, ale i Viktor Maurer, Jan Borovička, Lubomír Lipský, Miloslav Šimek nebo Iva Janžurová byli pak postaveni před nelehký úkol, totiž skrz umírněný herecký projev humor spolu s Holzmannem stvořit několikaminutové scénky, jejichž společným jmenovatelem byla nemožnost dorozumění s blbem. Což, jak jistě každý uzná, je nadčasové téma.

Věta z nadpisu tohoto článku údajně zaznívala často, Felix Holzmann sám se sebou nejspíš nebyl často spokojený. Nasvědčovalo by tomu i to, že si všechny své scénky psal sám a nikdy nepřijal nabídku interpretovat text někoho jiného, ať už šlo o filmy nebo divadlo, pokud ovšem pomineme ochotnická léta v Litoměřicích 50. let. Držel se zkrátka svého kopyta.

Otázku, proč je jeho humor dodnes tak univerzální a účinný, je přitom poměrně lehké zodpovědět – není ukotvený v čase, natož aby se jednalo o dobovou satiru, a přitom se týká každého z nás. Všední životní trable – nevěra, nedorozumění, skleróza, nemoci, rodinné anamnézy, vzpomínky na ty, kteří už nás opustili, to všechno je v podobě vlastní zkušenosti uloženo v každém posluchači a divákovi Holzmannových scének.

A Holzmann tuhle matérii ovládne a obrátí naruby často doslovným chápáním věcí a výroků partnera, čímž u něj způsobuje hrané zoufalství a u publika záchvaty smíchu. S tím se ještě pojí neuvěřitelná propracovanost Holzmannova jazyka včetně zlidovělých jmen jako Jouda, Šlajšek, Esenc a tak dále. Je ještě potřeba dodat, že mnohé televizní verze jeho výstupů jsou zkrácené o nejdadaističtější pasáže, v úplnosti vyšlé na deskách a CD.

Málo se možná ví, že Felix Holzmann trávil od poloviny 80. let čím dál víc času v sousední NDR a po pádu komunismu se svou druhou ženou, zpěvačkou Bärbel Greif, plavil po celém světě na zaoceánských lodích, kde spolu bavili hosty na dovolené. Holzmann jako teplický rodák uměl velmi dobře německy, a proto se v německém prostředí mohl cítit poměrně doma.

Nad jeho údajně napůl německým původem a snad i nucenou službou v uniformě vojáka Wehrmachtu za druhé světové války přišel před několika lety televizní cyklus Historie.cs. Přiznávám, že po této linii jsme nakonec nepátrali – byl by to zcela jiný příběh a navíc, na Holzmannově díle by to nic nezměnilo.

Za svým způsobem podstatnější považuji vzpomínku Holzmannovy dcery Ireny Pettrichové: její otec v záplavě dopisů obzlášť jeden opatroval a dlouho se k němu vracel: byl to dopis od paní, které jeho scénky zachránily život. Vážně pomýšlela na sebevraždu a poté, co si pustila Holzmanna, od toho úmyslu upustila. Nevím, jaké větší pocty se vlastně může komikovi dostat.

Žádné komentáře »

No comments yet.

RSS feed for comments on this post. TrackBack URL

Leave a comment

Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.

Powered by WordPress