Připravil David Hertl. Před stopatnácti lety, 26. května 1900, se narodil Vítězslav Nezval. Básník, pro kterého psaní veršů bylo – slovy klasika – snad až nesnesitelně lehké.
Natočeno 2015. Premiéra 29. 5. 2015 (ČRo Plus, 20:10 h.; 30 min.).
Lit.: Hertl, David: Vítězslav Nezval. Něco bylo krásné, něčeho bylo dost. In web ČRo Plus, květen 2015 (článek + ukázky k poslechu). – Cit.: Barvitá obraznost a hudebnost. Hravý poetismus, neskutečná fantazie i spojování zdánlivě neslučitelného. Jazyková lehkost a nevyčerpatelná produktivita. To vše lze nalézt v tvorbě básníka Vítězslava Nezvala.
Nezvalovo rané dílo – například Podivuhodný kouzelník, Akrobat, Edison, Skleněný havelok, Sbohem a šáteček či Manon Lescaut – je všeobecně uznáváno. Napsal ale i servilní ódy Stalin nebo Zpěv míru. (…)
Od narození Vítězslava Nezvala, podle kritika F. X. Šaldy „slípky, která třepe dukáty“, uplynulo 26. května už 115 let.
Nezvalovo dílo má vášnivé ctitele i zapřisáhlé nepřátele. Často je kritizována překotnost a rozvleklost, stejně jako hladké přecházení od hlásání proletářské revoluce přes poetismus a surrealismus až k poémám socialistického realismu.
Zároveň ale vždy inspirovalo – k jeho odkazu se hlásí například básník a divadelník Jiří Suchý.
Pro slovenského spisovatele Dominika Tatarku byla Nezvalova poezie „zázrakem“, podle básníka Jaromíra Hořce Nezvalovy básně stále „žijí, září svou vlastní intenzitou“ a katolický básník Jiří Kuběna po jeho smrti napsal:
„Byl-li nějaký básník miláčkem národa, byl to Vítězslav Nezval. Srdce země se zastavilo, trůn zůstal osamocený. Nikdo ho už neobsadil. Od těch dob chybí básník. Básník odešel s Nezvalem…“
Portrét Vítězslava Nezvala od Josefa Šímy – Foto: Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně
V poslední době se ale často připomíná zejména jeho angažmá ve službě komunistické ideologie v 50. letech, kdy vydal budovatelské sbírky Stalin („Vy budete žít na věky,/ Vy budete žít věčně!“) či Zpěv míru.
Kuběna se údajně Nezvala ptal, proč tyto sbírky napsal, a on mu odpověděl: „Chtěli to po mně, tak jsem jim to vysral.“
Podle básníka Zbyňka Hejdy měl Nezval „nedostatečný charakter ve vztahu k poezii. Básník, který je schopen vědomě lhát, pro mě nemůže být velkým básníkem“.
A básník a výtvarník Jiří Kolář řekl, že u Nezvala „převážila kvalita poezie nad kvalitou života“.
Výstižný byl básník Jiří Rulf: „Pro Nezvala byl jeden dobrý rým víc než veškerá komplikovanost moderní doby.“
Přesvědčený komunista Nezval se ale také zastal katolického kněze a básníka Jakuba Demla, který stál před soudem pro kolaboraci s nacisty, a na II. sjezdu Svazu československých spisovatelů v roce 1956 hájil režimem zatracované básníky jako Konstantina Biebla, Františka Halase, Jaroslava Seiferta, Františka Hrubína či Jiřího Koláře.
Rodák z Biskoupek u Třebíče byl též překladatelem a bonvivánem, vážně se zaobíral astrologií. Pomocí hvězd si údajně i vypočítal datum své smrti.
Po vystudování gymnázia v Třebíči odešel v roce 1920 na studia do Prahy, která ale nedokončil.
Krátce byl zaměstnán jako tajemník Masarykova naučného slovníku a pak – s výjimkou let 1928 až 1929, kdy pracoval jako dramaturg Osvobozeného divadla, a let 1945 až 1951, kdy vedl na ministerstvu informací filmový odbor – žil jako svobodný spisovatel.
Do KSČ vstoupil již v roce 1924, dva roky po své prvotině Most.
Nezval se v roce 1948 oženil s celoživotní partnerkou (znali se od roku 1926) Františkou „Fáfinkou“ Řepovou, v roce 1954 se mu narodil nemanželský syn Robert. Zemřel na zástavu srdce 6. dubna 1958.
K vrcholům jeho poetické tvorby patří sbírka Pantomina, koncem 20. let zaujaly zejména jeho syntetické sbírky Akrobat a Edison, v jejichž kaskádovitých kompozicích spojuje Nezval kult noci s oslavou technické civilizace i se smutkem, steskem a úzkostí.
Velký čtenářský úspěch má sbírka Sbohem a šáteček (1934), vzniklá po návratu z cesty do Francie.
V polovině 30. let se Nezvalova poetika mísí se surrealistickými prvky, prohlubuje se využívání snů a podvědomí. Se surrealisty se ale Nezval rozchází v roce 1938 a po válce se přiklání k socialistickému realismu, v roce 1953 se stává národním umělcem.
K nejznámějším Nezvalovým dílům patří drama Manon Lescaut („Manon je motýl. Manon je včela./ Manon je růže, hozená do kostela.“), Edison („Bylo tu však něco krásného co drtí/ odvaha a radost z života i smrti“), Sbohem a šáteček („Sbohem a kdybychom se víckrát nesetkali/ bylo to překrásné a bylo toho dost“) či jedna z nejkrásnějších básní české poezie Vteřina:
„Miláčku ty máš v ústech zralou třešni./ Jak chutná ti?/ Takové odpoledne jako dnešní/ se nevrátí.// Miláčku ty máš v ústech plno jahod/ a v očích vřes./ A já jenž žiji celý život z náhod/ jsem šťasten dnes.“
Nezvalův talent se projevil i v próze a dramatu, známý je například „černý román“ Valerie a týden divů či dětská próza Anička skřítek a slaměný Hubert.