Připravil Vít Vencl. Jaká je úloha divadla ve společnosti? Co jsme čekali od divadla v roce 1989 a co od něj čekáme teď? O českém divadle před pětadvaceti lety a dnes hovoří Karel Král, šéfredaktor časopisu Svět a divadlo, Vladimír Procházka, ředitel Činoherního klubu v Praze, režisér a herec Miroslav Krobot a profesor Jaroslav Vostrý, ředitel Ústavu dramatické a scénické tvorby DAMU.
Natočeno 2014. Premiéra 7. 11. 2014 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.; 120 min).
Lit.: Vencl, Vít: Páteční večer – České divadlo 25 let poté. In Čtvrtletník Klubu Vltava 3/2014, s. 4-5 (článek). – Cit.: „Před pětadvaceti lety se v tehdejším Realistickém divadle Zdeňka Nejedlého v Praze (které tento název neslo od roku 1953 a myšlen byl realismus socialistický) jeden podzimní pátek všechno chystalo k premiéře hry bratří Mrštíků Maryša. V dramaturgické kolonce byla zařazena jako „klasická česká hra“ – vedle současné pokrokové západní hry, klasické západní hry, klasické ruské hry a hry současné sovětské – tak jak bylo třeba vyvažovat dramaturgický plán, aby byl schválen zřizovatelem, tedy cenzurou.
V režii Miroslava Krobota se na jevišti potkali čerstvá absolventka DAMU Jana Franková s Jiřím Adamírou a Karlem Pospíšilem. Přesto nebyla po premiéře hlavním předmětem hovoru hra, režie ani herecké výkony. Byl totiž pátek 17. listopadu 1989 a v divadle se s návštěvníky premiéry sešli účastníci studentského pochodu z Albertova, který skončil zásahem policie na Národní třídě. Pochod, kterého se účastnili i divadelníci a studenti Akademie múzických umění, zahájil podzim, kdy se jeviště divadel proměnila ve veřejné tribuny a první prostory svobody v socialistickém Československu. Stávka studentů dala impuls a stávka divadelníků dala prostor prvním projevům svobody. I Občanské fórum mělo pak své
centrum na divadelním jevišti Laterny magiky v paláci Adria a v čele s dramatikem Václavem Havlem se zdálo, že divadlo má nakročeno stát se vůdčím uměleckým druhem. Zdálo se, že nic nemůže bránit navázání na světové úspěchy Divadla za branou, Divadla Na zábradlí a Činoherního klubu z šedesátých let, že spolu s nimi se na česká jeviště vrátí Josef Topol i Václav Havel a současná česká hra se stane, jako v šedesátých letech, živou součástí české kultury.
Diváci byli s herci na jevišti před rokem 1989 spjati spikleneckým poutem, vděčně reagovali na každou narážku na neschopnost nebo zkorumpovanost komunistického režimu a tak jako i v tisku nebo v televizi byli uvyklí číst víc mezi řádky než text samotný. Když se pak ale měla divadla vrátit zpátky ke svému původnímu poslání, zjistila, že obecenstvo se nevrací zpátky v takovém počtu, ba právě naopak. Divadla musela začít znovu hledat své místo ve společnosti a znovu nalézt
své diváky. Uvyklé na společného nepřítele teprve začalo hledat ke komu a s čím se obrátit. Otázka po smyslu divadla se ozývala stále palčivěji v soutěži s komerční zábavou a stále větším tlakem zřizovatelů na „ekonomické“ ukazatele: divadlo mělo být, podobně jako většina kultury, přesunuto do čistě soukromé sféry. Divadlo se proměnilo z kulturního statku ve zboží a používat slovo „umění“ v souvislosti s divadlem se považovalo za nepatřičnost. Stejně jako čeká české divadlo na svou „velkou hru“, která by, podobně jako Konec masopustu Josefa Topola v letech šedesátých, vyslovila svou dobu, čeká také na odvahu pojmenovat smysl existence divadla v dnešní době. Má se stát z piety provozovanou muzeální záležitostí,
která oprašuje svých dvacet stále stejných exponátů, potřebnou jen proto, aby se školní mládež seznámila s jejich existencí? Má se řídit žebříčky návštěvnosti stejně jako filmové premiéry? Má svou existenci zdůvodnit zábavností a dát tak, jako dnes znovu a znovu kříšená normalizační zábava, „oddech pracujícímu lidu“? A v jaké podobě? Jsou z veřejných rozpočtů podporovaná repertoárová divadla přežitkem, který ubírá peníze na „živou kulturu“?
Stále více a více hovorů o divadle začíná a končí u peněz, divadlo se snaží podpořit svou existenci ekonomickou prospěšností divadelní činnosti podobno slavíkovi, který tvrdí, že i z jeho vajec se dá dělat omeleta. Možná je po pětadvaceti letech čas se zamyslet, kam došlo české divadlo od roku 1989. Právě tato otázka stojí na počátku Pátečního večera České divadlo 25 let poté, který stanice Vltava bude vysílat v listopadu letošního roku. Autorem a průvodcem večera bude Vít Vencl. Ve zbylé listopadové pátky si stejnou otázku položíme nad vývojem české literatury, filmu a výtvarného umění.