Jiří Weil. Dvě povídky z války ze sbírky Barvy. Účinkují Tomáš Drápela a Pavel Oubram. Režie Jakub Doubrava.
Natočeno 2026 (?). Premiéra 26. 1. 2026 (ČRo 3 Vltava, 13:30 h.; 22 min.).
Lit.: Mačas, Dominik: Černá a bílá, Píseň na rozloučenou, Šanghaj, Ghetto a hranice a další povídky Jiřího Weila. In web ČRo 3 Vltava, 26. 1. 2026 (článek). – Cit.: Většina vybraných povídek se odehrává během okupace za druhé světové války a v době těsně po ní. Ve vyprávěních o Janu Amosu Komenském nebo o spisovateli a lékaři Jiřím Leopoldu Weiselovi se ovšem Jiří Weil noří do mnohem vzdálenější minulosti. Hlavními postavami jsou lidé vydědění a pronásledovaní vyšší mocí, které se nemohou bránit. Povídky jsme zařadili k letošnímu Mezinárodnímu dni památky obětí holcaustu. (…)
Spisovatel, novinář a překladatel Jiří Weil (1900–1959) byl zprvu přesvědčeným členem komunistického hnutí, po hořkém poznání reality přímo v Sovětském svazu a vyloučení z KSČ se stalinské ideologii vzdálil. Během druhé světové války čelil jako Žid nacistické perzekuci, deportaci se mu ale podařilo uniknout a do osvobození se skrýval. Po válce pracoval jako redaktor a později jako vědecký pracovník ve Státním židovském muzeu v Praze.
Přestože dílo Jiřího Weila padesátých letech čelilo politickým restrikcím, po jeho smrti se stalo předmětem obnoveného zájmu čtenářů. Kritický dokumentární román Moskva – hranice z roku 1937 ovšem přesto mohl znovu vyjít až na začátku 90. let.
„Byl to opravdu vypravěč příběhů,“ vzpomíná na Weila Jan Vladislav v Otevřeném deníku: 1977–1981, „…a všechny ty příběhy byly jeho, tak jeho, že se nakonec stěží dala odlišit pravda a báseň, skutečný osobní zážitek a jeho epické rozvedení. To ostatně platí i naopak, o tom, co vydával za svůj životopis a co taky procházelo touto postupnou epickou metamorfózou.“
Povídky jsme vybírali ze souborného vydání v chronologicky koncipovaných třináctidílných Spisech Jiřího Weila, které vydává nakladatelství Triáda. (…)
Dvě povídky ze sbírky Barvy z roku 1946. „Barvy jsou povídky z doby okupace. Vypravují o strachu, smrti, oběti, nízkosti a věci cti, statečnosti a slávy. Byly psány tužkou na útržcích papíru v nemocnici, kde jsem se skrýval, a v ilegálních bytech. Některé se ztratily a byly později znovu napsány. Jsou věnovány živým a mrtvým přátelům z let ponížení a boje,“ píše ke sbírce Jiří Weil. První vybraná povídka je dedikovaná architektu Hilaru Pacanovskému. Druhou Weil věnoval památce Alberta Vojtěcha Friče, který mu pomohl před okupanty na začátku čtyřicátých let tím, že ho naoko zaměstnal. (…)