Jan Balabán. Dva příběhy ze sbírky Možná, že odcházíme vybral a pro rozhlas připravil Miroslav Zelinský. Účinkuje Norbert Lichý. Režie Radovan Lipus.
Nastudovala Ostrava v roce 2002 (28 min). Repríza 10. 1. 2021 (ČRo 3 Vltava, 13:30 h.); 11. 7. 2024 (ČRo 3 Vltava, 13:30 h.).
Lit.: ele (= Lenartová, Eva): Světlana, Most, Prázdniny a další povídky ostravského barda Jana Balabána. In web ČRo 3 Vltava, 8. červenec 2024 (článek). – Cit.: Patřil k nejvýraznějším českým prozaikům přelomu tisíciletí a jeho předčasná smrt byla ztrátou nejen pro jeho čtenáře, ale pro celou českou literaturu. Jan Balabán byl především mistrný povídkář. Byl originálním portrétistou prázdnoty a tísnivosti žití. (…)
Jan Balabán vypráví příběhy nehrdinů, lidí poničených vlivy vnějšího světa i jejich vlastním tápáním a blouděním. Častou kulisou je mu industriální Ostrava, prostředí, které svými nelidskými rozměry a konturami znemožňuje Balabánovým postavám vytvoření jakéhokoliv pozitivního vztahu.
Jan Balabán (1961-2010) se kromě literární tvorby věnoval publicistice, překladatelství a výtvarné kritice. Jeho dílo bylo opakovaně oceněno v prestižních literárních anketách a dvakrát získalo cenu Magnesia Litera.
Pro Českou televizi Jan Balabán uvedl, že kniha je pro něj záznamem lidského osudu, ve chvíli, kdy je člověk zranitelný, kdy prožívá krizi a hledá z ní cestu ven. (…)
V první povídce se dvanáctiletý Jaromír z domova vydá na odvážnou výpravu do okolí. Překoná nástrahy staveniště budoucího sídliště, míjí záhadnou, strašidelnou stavbu starého hangáru a jeho cesta za dobrodružstvím je korunována objevením dubového háje, Jaromírovy tajné klukovské skrýše, o níž se doma nikdo nedozví.
Magda hledá podobnou skrýš pro sebe a pro své dítě. Ve světě dospělých se však takovým útočištěm stává prázdný byt v paneláku postaveném na kukuřičných polích, které kdysi Jaromírův háj obklopovaly. V prostředí městské periférie se v povídce střetnou dva nesouvisející osudy lidí, kteří hledají své příslovečné místo v životě.
V druhém příběhu se autor noří do osamělé duše stárnoucího alkoholika. Na pozadí šedivé a značně neutěšené každodennosti se Emil zamýšlí nad svým osudem, myslí na svého bratra, inženýra v továrně na parfémy, díky němuž měl vždy po ruce čistý líh. Zatímco jeho bratr v opilosti odzbrojoval ženy, Emil nikdy pít neuměl. Hrdina se připodobňuje ke starému omšelému autu s novými gumami, jeho život už je jen vzpomínání a ta neustálá nutkavá touha pít. (…)