Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Jaroslav Seifert (Mozart v Praze: Třináct rondeaux o Praze), Vladimír Holan (Mozartiana). Hudba Wolfgang Amadeus Mozart, vybral Miloslav Kuba. Zvuk Miroslav Prokeš. Režie Josef Cincibus.

Recitují Václav Voska (Mozart v Praze) a Radovan Lukavský (Mozartiana).

Natočeno ve studiu SHV Lucerna, červenec a září 1965. Vydal Supraphon v roce 1966 (Gramofonový klub, členská prémie, SV 8353). Reedice Supraphonline, 4. 1. 2019 (MP3).

Lit.: Justl, Vladimír: Mozartiana (sleevenote k desce). – Cit.: Je-li Václav Voska ideálním přednašečem pro melodický verš Seifertův, pak pro atonalitu verše Holanova je adekvátní právě typ interpreta, jaký představuje Radovan Lukavský.

Mozartovské téma sdružilo na společné desce dva typově odlišné autory – Jaroslava Seiferta a Vladimíra Holana. Už skutečnost, že vedle lyrického básníka vzpomínky a pěvce lásky a krás této země je to básník tragik, filosof a nesmířený diagnostik tohoto světa, napovídá, že půjde o dvojí pohled, že Seifertův Mozart bude značně odlišný od Mozarta Holanova. Odlišnosti, stylově vskutku zásadní, tu jsou, ale vynořují se i překvapivé shody: výchozí pohled, určující představa Mozarta umělce i člověka. Hravý Seifertův verš by nepochybně sugeroval, že básníkovi půjde o hravého Mozarta, o rokokového skladatele dvorních menuetů, o Mozarta jak byl u nás (ovšemže chybně) po řadu let interpretován…Seifertův Mozart je především Mozartem v Praze, tedy Mozartem Dona Giovanniho, a tedy: Mozartem tragickým…

Jaroslav Seifert píše svůj cyklus… roku 1951. To zn. záhy poté, co mu vychází rovněž tragicky viděná a cítěná Píseň o Viktorce, která se právě v době vzniku Mozarta v Praze stala záminkou k tažení proti básníkovi. V této chvíli tedy, kdy i tento básník je sám, píše Seifert svůj cyklus; nutně se tak odraz dané reality objevuje i v jeho tvorbě, zvláště jde-li o verše o osudu umělce. Snad i proto je Seifertův Mozart viděn prizmatem smrti…Není pochyb – a současný hudební svět to právem připomíná – že Mozart byl umělcem v podstatě tragickým.

Tu tragiku vyslovil Vladimír Holan už ve svých prvních Mozartianech, psaných jako hold v Mozartově roce 1937, tedy v roce 150. výročí premiéry Dona Giovanniho.V letech 1952-54 se vrátil k tomuto tématu znovu. Při souborném vydání Mozartian roku 1963 o tom řekl: „Tragika Mozartova osobního života dolehla a mne tehdy opět a silněji. Ano:tragika! Považuji W.A. Mozarta za největšího hudebního skladatele, za jednoho z nejtragičtějších hudebníků vůbec – i kdyby nenapsal nic jiného než předehru k Donu Juanovi. Je trapné, že většina lidí v něm vidí hravého, rokokového tvůrce tónů. Mozart – toť zjev univerzálný“. Tato univerzalita a zároveň jednota lidského údělu a uměleckého osudu Vladimíra Holana přitahovala. A tak byla napsána..další z básníkových variant na téma člověk a jeho drama, umělec a jeho poslání….Literatura málokdy nabízí tak ideální spojení, jaké představuje tematicky totožný, tak příbuzný i tak odlišný, ale navzájem celistvý cyklus Seifertův a Holanův. Je dobře, že bylo možné tomuto textu nabídnout dva tak ideální a osobité interprety, jako je Václav Voska a Radovan Lukavský. Umělce, kteří prokazují, že básníkovo slovo má být také nahlas sdělováno.

Vybral a sestavil dr. Svatopluk Cenek. Technická spolupráce Jiří Očenášek a Miroslav Prokeš. Režie Josef Cincibus.

Recitují Václav Voska, Milan Friedl, Marie Vášová, František Filipovský, Karel Höger, Jiří Šrámek, Zdeněk Štěpánek, Josef Červinka.

Natočeno ve studiu SHV Lucerna, leden a červen 1962. vydal Supraphon v roce 1963 (DV 15155, Školní řada).

Obsah: Karel Hynek Mácha – Závěr 4. zpěvu Máje; František Ladislav Čelakovský – Toman a lesní panna; Karel Jaromír Erben – Polednice; Karel Havlíček Borovský – Král Lávra; Vítězslav Hálek – Nekamenujte proroky, Žitné pole; Jan Neruda – Dědova mísa, Jak lvové bijem o mříže, Romance italská, Balada česká, Z Prostých motivů, Láska; Svatopluk Čech – Dosti nás; Josef Václav Sládek – Pohádka, Lesní studánka, Domov; Jaroslav Vrchlický – Lorecký ze Lkouše, Jarní, Dělníci.

Vítězslav Nezval. Vybral a sestavil Vladimír Justl. Hudba Zdeněk Šikola, komorní trio řídí skladatel. Odpovědný redaktor nahrávky Jiří Šrámek. Zvuk a mixáž Jiří Bartoš. Střih Ivan Mikota. Režie Vladimír Justl.

Recituje Čestmír Řanda.

Natočeno 29. – 31. 1. (slovo) a 8. 3. 1979 (hudba) v pražském studiu Lucerna. Vydal Suprapohon v roce 1981 (1118 2779, stereo).

Pozn.: Vydáno k 60. výročí založení KSČ.

Vítězslav Nezval. Scénář Jiří Taufer. Hudba Svatopluk Havelka, hraje Soubor sólistů FISYO, řídí Štěpán Koníček. Hudební režie Jaroslav Krček. Zvuková režie Miroslav Prokeš (slovo) a Václav Zamazal (hudba). Technická spolupráce Jaroslav Zach, Aleš Neumann, Vladimír Kraffer. Režie Jiří Šrámek.

Recitují Otakar Brousek I., Jiří Adamíra, Martin Růžek a Milan Friedl.

Natočeno 4. 10 – 15. 11. 1971 v pražském studiu Domovina. Vydal Supraphon v roce 1972 (0 18 1213 – mono, 1 18 1213 – stereo). Reedice Supraphon v roce 1974 jako Národní umělec Vítězslav Nezval – Portrét básníka (1 LP, 1118 1213 G).

Reedice Supraphonline, 6. 4. 2018 (MP3).

Obsah: Z mého života, Divoké husy, Podivuhodný kouzelník, Neznámá ze Seiny, Památce Vladimíra Iljiče Lenina, Edison, Návrat domů, Na břehu řeky Svratky, Báseň k 9. květnu 1955, Odevzdal jsem svůj lístek.

Pozn.: Původní LP album 1118 1213 Portrét básníka Vítězslava Nezvala vydal Supraphon v roce 1972 – nyni titul vychází poprvé digitálně:

„(autor) je si rovněž vědom, že způsob, jímž splnil a splňuje svoji úlohu, není jeho výhradní osobní zásluhou, že sebepříznivější založení pro takový úkol, nazývané obecně nadáním, či aspoň disposibilitou, by neznamenalo samo o sobě nic, kdyby nebylo bývalo postaveno do tak a tak determinovaných vnějších podmínek, například do doby těsně po válce, v tomto a nejiném národě, do společnosti lidí tak a tak myslících, ve styk s jistými a nejinými ideami, uměleckými směry, životními a rodinnými podmínkami, ženami, přáteli, náhodami, současníky, předchůdci i následovníky, jedním slovem je si vědom, že postaven do průsečíku jiných vlivů, byl by svým založením jinou, snad výmluvnější, snad zcela němou bytostí.“
Vítězslav Nezval

Jiří Wolker. Vybral a uspořádal A. M. Píša. Hudba Jiří Berkovec. Hraje Vlachovo kvarteto (Josef Vlach, Václav Snítil, Josef Koďousek, Viktor Moučka), Jiří Berkovec – harmonium, Miroslav Kočárník – trubka. Režie Miloslav Jareš.

Recitují Viola Zinková, Otaka Brousek I., Miroslav Doležal, Luděk Munzar, Vladimír Šmeral.

Natočeno v pražském studiu Mozarteum, říjen listopad 1962. Vydal Supraphon v roce 1963 (DV 15171, Řada mluveného slova).

Obsah: Balada o nenarozeném dítěti, Balada o ženě, bohu a muži, Balada o snu, Balada o očích topičových, Balada o námořníku.