Balanc na akci Noc venku. Rozhovor o dopadu života bez domova na duševní zdraví a o tom, jak vypadá péče, která skutečně funguje. Připravil Petr Bouška.
Hovoří psychoterapeutka a sociální pracovnice Johana Růžková a psychiatr a psychoterapeut Michal Krs.
Natočeno 2026. Premiéra 7. 4. 2026 (ČRo Rádio Wave, 70 min.).
Lit.: Bouška, Petr: Bez domova, bez terapeuta, bez šance. Jak systém opakovaně selhává u těch nejzranitelnějších? In web ČRo Radio Wave, Ztráta domova znamená mnohem více než jen chybějící střechu nad hlavou. Je to nápor na psychiku, který může vést k traumatům a závislostem. O tom, jak náročný je každodenní boj o přežití a proč samotná snaha jednotlivce nestačí, hovořili v podcastu Balanc na akci Noc venku psychoterapeutka a sociální pracovnice Johana Růžková a psychiatr a psychoterapeut Michal Krs. Bez pocitu bezpečí a fungující sítě pomoci je návrat do běžného života téměř nemožný.
Přežívání bez domova znamená pro člověka neustálý boj o základní potřeby a absolutní ztrátu bezpečí. Tento stav vyvolává silné fyzické i psychické reakce, které zásadně proměňují vnímání reality.
„Život na ulici je život v permanentním napětí a ohrožení. Takový stres může ovlivňovat schopnost reagovat na situace, které nám připadají běžné a zvládnutelné,“ popisuje psychoterapeutka Johana Růžková. Extrémní tlak neumožňuje plánovat budoucnost ani navazovat stabilní vztahy, protože veškerá energie směřuje k přežití.
Dlouhodobé vystavení náročným podmínkám má prokazatelné dopady i na samotnou fyziologii člověka. Veřejnost často argumentuje tím, že lidé na okraji společnosti nejednají racionálně, ale biologické procesy spuštěné chronickým stresem racionální uvažování téměř znemožňují.
„Trauma se zapisuje do struktur mozku. Je iluze, že jsme pak schopní jednat racionálně,“ dodává psychiatr Michal Krs. Mnozí lidé se v bezvýchodné situaci uchylují k alkoholu nebo jiným návykovým látkám, které fungují jako dostupná sebemedikace tlumící vnitřní bolest a úzkost. Jde o snahu přežít dny plné studu a odmítání.
Návrat z ulice vyžaduje provázanou podporu, která nespoléhá na jedinou službu nebo instituci. Jako zásadní se ukazuje stabilní bydlení – bez něj se zdravotní, psychické i sociální obtíže řeší obtížně. Podstatná je navazující práce psychoterapeutů a terénních pracovníků, která pomáhá obnovovat důvěru ve vlastní možnosti. Bez proměny společenského postoje přitom zůstane pomoc neúplná, protože vylučování lidí z veřejného prostoru jejich situaci dál prohlubuje. (…)