Přední česká herečka Věra Galatíková (19.8.1938 – 21.12.2007) vypráví o svých kořenech, obavách o to nejcennější a o smyslu svého života. Zaznamenala spisovatelka Zuzana Maléřová. Zvuková režie Ivan Umáčený. Dramaturgie Zuzana Maléřová.
Natočeno v září 1998 ve studiu Fermata. Reedice B.M.S. v roce 2012 v sérii Mluviti stříbro (1 CD, MM1204-2, 2 x 32 min.).
Pozn.: Věra Galatíková byla vážný člověk. Vadilo jí to, ale se svými kořeny nikdo moc nenaděláme. Čím víc utíkala z venkovské samoty, tím víc jakoby v ní ten venkov stále zůstal. Velká, silná žena. Ne snad ani proto, co všechno zvládla, ale co v sobě překonala. Její dno duševních a fyzických sil nemělo žádné velké existenciální pozadí. Dostaví se tu a tam, nejobyčejnějším vyčerpáním. Myslím, že se tomu říká z lásky. Je to věc volby. Rozhodla se, že pro ni nemá smysl putovat po světě jen sama a kvůli sobě. Byla matkou rodu. Láska mužů, dětí, přátel, prostě láska lidská, je ale věc ošidná. Věděla to. Přesto se vždy usebrala, aby se spolu s ní usebraly i nemocné lásky. Věra Galatíková byla asi opravdu v zásadě vážný člověk. Ale když se svým barytonem zasmála, padal dům. A když zakřičela, tak prý celá čtvrť. Jednoho večera nám nalila doma moravské víno. A na zmínku, že se vedle naší garsonky, ve které jsme se tísnili, uvolnila úplně stejná, rozhodně pronesla: „Vy za těmi lidmi musíte okamžitě jít a uvidíte, že to vyjde.“ Byli jsme s mužem pevně rozhodnuti a loučili se. Netušili jsme, že stojíme pár metrů od svého štěstí. Majitelé garsonky bydleli skutečně kousek vedle. Opojeni vínem a Věrou Galatíkovou jsme bez ohlášení zazvonili. Vyšlo to. A Věra Galatíková se usmívala, jakoby věřila, že i my vždycky tu svou lásku usebereme. (anotace)