Jan Schmid. Nahrávka Divadla Ypsilon. Režie Josef Cincibus.
Účinkují Jitka Nováková, Zuzana Schmidová, Karel Novák, Luděk Sobota, Jan Schmid.
Natočeno 1969. Vydal Supraphon v roce 1969 (1 SP; Su 0 39 9854).
Pozn.: Gramofonová deska je součástí knihy Socha a město (Zdeněk Neumann, Jan Řičař, Jiří Moulis, Ludmila Vachtová, Hana Seifertová).
Lit.: Kolář, Jan: Divadlo je pro mě pořád země neznámá. In Divadelní noviny 13/2009 (rozhovor s Janem Schmidem). – Cit.: {Nejvíce mne ovlivnil} teoretik Dušan Šindelář, dnes polozapomenutý, který nám otevíral okna do světa a dával věci do souvislostí. Nezapomínejte, že v té době neexistovaly slovníky, nevycházely monografie o moderním výtvarném umění, knihy o estetice, kontinuita s uměleckým děním před válkou byla přerušena totálně – vlastně taky proto jsem jako první ypsilonský titul uvedl Encyklopedické heslo XX. století.
(…) Liberec byl tenkrát živé město s nabitým kulturním životem. Scházela se tady severočeská výtvarná Skupina 7, kterou jeden čas řídil Vladimír Komárek. Výjimečný člověk i malíř, který maloval zdánlivě naivisticky, v takové až chagallovské zkratce, ale vždy dbal o to, aby jeho obrazy měly duchovní náboj. (…) Úžasnou libereckou akcí byla výstava Socha a město. (…) Ne, mně Praha vůbec nechyběla. Prahu ale Ypsilonka s Encyklopedickým heslem, Carmen nejen podle Bizeta a jevištní improvizací Večery pod lampou v těch letech navštěvovala pravidelně. (…) Vyskočil byl prvním hostem těch Večerů, ale osobně jsme se znali už ze Sliače. Byl porotcem tamní armádní umělecké soutěže, kterou Ypsilonka s Encyklopedickým heslem vyhrála. Vůbec prvně jsem ho viděl ve Smutných vánocích Na zábradlí. Ivan mi nabídl, abych ilustroval jeho knížku Malé hry/Maléry a v té době se mezi námi utvořila pevná vazba, která trvá.
(…) V šedesátých letech se tolik nezakazovalo a nezatýkalo, jako potom za Husáka, ale cenzurní tlak úplně pominul jenom při Pražském jaru. V Encyklopedickém heslu XX. století (premiéra 1964) jsme například mluvili o Říjnové 
revoluci ve spojitosti s jakýmsi výstřelečkem z Aurory – lidi se děsně smáli a později to muselo to pryč. A v roce 1969 jsem se obával, že mě snad zavřou. U příležitosti velkolepé výstavy Socha a město. Vymyslel jsem si takový happening, že jedině psi ji mohou důstojně spoluzahájit, protože pes je nejlepším soudruhem člověka – to je autentický citát z Brehma, který jsem později použil v naší kolektivní improvizaci O krasavci mezi savci, a taky to muselo pryč. Na vernisáž se pak dostavila spousta lidí se svými psy, zahajovací proslov přehlušil psí štěkot a přijela police, tedy tenkrát SNB. Byla to nevinná legrace, činovníci ji ovšem označili za velkou politickou provokaci a já byl několikrát u výslechu a jednou si mě tam nechali přes noc. To uvádím jen jako poznámku k liberálním šedesátým letům. Takže už v té době, po Srpnu 1968 ovšem o to víc, jsem uplatňoval metodu „bílých psíčků“. Do představení jsem vždycky zahrnul i něco politicky prvoplánového, cenzoři to vyhodili a pravý obsah a smysl zůstaly zachovány.