Taťána Lukešová. Vzpomínky a deníky. Režie Pavel Růžička.
Čtou Barbara Lukešová a Martin Myšička.
Natočeno 2025 (nahrávací studio Tympanum). Vydal Jonathan Livingston v roce 2025 (MP3, celková délka 8 hod. 46 min). Ukázka k poslechu zde.
Pozn.: Vzpomínky Taťány Lukešové v sobě skrývají celou tragiku 20. století s jeho hrůzami a nadějemi. Citlivě a s něhou je čte její dcera Barbara Lukešová a přizvala si svého hereckého kolegu Martina Myšičku.
Do jednoho života se tak vešla milá setkání s TGM a Janem Masarykem, kulturní svět první republiky i idylické dětství obklopené láskou, ale také ztráta téměř všeho, výslechy na gestapu, vyloučení kvůli židovskému původu, skrývání se a ponižující rasové testy. Je to život, do něhož vstoupil svět divadla a filmu, velká láska i významné osobnosti. Také však nelítostné řádění akčních výborů KSČ, strach a bída 50. let, beznaděj nastupující normalizace rány. Autorčiny vzpomínky doplňuje výbor z deníkových záznamů z posledních let života. (anotace)
Ediční poznámka
Své životní vzpomínky začala Taťána Lukešová psát na podzim 2013, ale zůstaly rozepsané, neboť 15. dubna 2015 náhle umírá. Editor knihy při kompletaci jejích vzpomínek vycházel hlavně ze dvou zdrojů: z autorčina rukopisu samotných vzpomínek a z jejích deníků, které si začala psát od roku 1997 a v nichž často zachycovala delší úseky vzpomínek. Jelikož tyto pasáže vybočovaly z deníkových záznamů, byly vtěleny do hlavního toku příběhu.
Jako další pramen k doplnění či upřesnění autorčiných vzpomínek posloužili editorovi jednak osobní rozhovory s autorkou či interview, které poskytla Katolickému týdeníku, a jednak její vzpomínky, jež stihla v listopadu 2014 namluvit pro Post Bellum a jeho projekt Paměť národa, a krátce předtím i pro Židovskou obec. Zcela zásadní pro vznik knihy byla ovšem pomoc a otevřenost autorčiny dcery Barbary Lukešové, která vedle řady upřesnění umožnila editorovi knihy přístup do celé pozůstalosti Taťány Lukešové.
Své vzpomínky i deníky psala Taťána Lukešové na psacím stroji a zůstávají v rodinné pozůstalosti. Z rozsáhlých deníkových záznamů jsou publikovány pouze vybrané části. Z pozůstalosti pochází také veškerý obrazový materiál: fotografie, korespondence a jiné dokumenty. Výjimkou jsou pouze snímky Aleše Masnera na str. 152. U přepisu vybrané korespondence byly opraveny pravopisné chyby, jinak ponecháno původní znění. Editor také sjednotil užívání různých verzí jména Taťána (Taťjana aj.) do znění, jehož se autorka držela v posledních letech při publikování svých textů.
Některé pasáže ze svých vzpomínek použila autorka už dříve do svých povídek (Chalupa, Nemanželská) či do vzpomínkové knížky Veselíčko, která vyšla nejdřív samostatně (Artur 2006) a podruhé v rámci knihy „A přeci něco zůstalo“ (Katolický týdeník 2011), v níž vyšly i výše zmíněné povídky.
V rámci přílohy jsou otištěny též ukázky fotografií Františka Lederera (hlavně z jeho cyklu o pražských žebrácích) či filmové a knižní výtvarné návrhy Rudolfa Lukeše. Je zde publikována i povídka Františka Lederera „Ztracený akord“, která původně vyšla v Prager Tagblatt. Poprvé česky byla otištěna v Cyrilometodějském kalendáři 2014 v překladu Zuzany Burdové, odkud byla převzata. Překlady dvou dopisů Maxe Broda Taťáně Lukešové pořídil pro tuto knihu Jiří Janíček.
Závěrem chce editor knihy poděkovat všem osloveným lidem v oddíle Očima druhých, kteří napsali svou osobní vzpomínku na Taťánu Lukešovou, jak ji měli možnost poznat.