Oscar Wilde. Původní česká dramatizace na motivy povídky Oscara Wildea. Hudba Dominik Renč. Dramatizace Jonáš Pilka a Jan Jiráň. Režie Jan Jiráň.
Osoby a obsazení: Otis (Petr Čtvrtníček), sir Simon Canterville (Jiří Lábus), Otisová (Jaroslava Kretschmerová), lord Canterville (Jan Hartl), služebná (Růžena Merunková), Washington (Ondřej Rychlý), Virginie (Tereza Císařová), sir Cecil (Pavel Neškudla), lady Canterville (Lenka Veliká).
Nahrávka dokončena v září 2020 (studio Professional Sound). Vydal Supraphon 6. 11. 2020 (1 CD, SU 6499-2).
Pozn.: Duchařská komedie z prostředí starobylého anglického zámku, který koupila bohatá americká rodina. V komnatách šlechtického sídla však již řadu staletí straší duch bývalého majitele… Wildeova svěžest absurdního humoru, ironičnost a nadsázka se skrývají v jeho nejslavnější próze Strašidlo cantervillské vydané v roce 1887. Od té doby patří mezi největší světové bestsellery. Proto i autoři dramatizace tohoto nadčasového díla k němu přistupovali s velkou pokorou, aby všichni posluchači této audio nahrávky měli stejně krásný pocit, jako při čtení samotné knihy.
Lit.: Macháček, Tomáš: Souboj strašidla s moderní civilizací. In web Naposlech.cz, 5. 1. 2021 (recenze). – Cit.: Bohatí Američané Otisovi se rozhodli koupit od lorda Cantervilla starobylý anglický zámek. Má to však háček: už po staletí se v něm po nocích prohání duch sira Simona. Ten zde před lety zavraždil svou choť, kvůli čemuž nemá ani po smrti klid. Noví majitelé jsou ale zcela moderní lidé a nevěří na pověry. Jak dopadne jejich setkání se strašidlem cantervillským?
Kratičká novela Strašidlo cantervillské vyšla poprvé časopisecky roku 1887 jako prvotina tehdy třiatřicetiletého Oscara Wilda. U příležitosti sto dvaceti let od jeho úmrtí vychází u Supraphonu zbrusu nová hodinová dramatizace Jonáše Pilky a Jana Jiráně. Druhý jmenovaný se ujal i režie a jak je jeho zvykem, obklopil se při natáčení svými oblíbenci, zčásti kolegy z pražské Ypsilonky. I tentokrát tak uslyšíme jeho „dvorní“ herce, Jiřího Lábuse, Jaroslavu Kretschmerovou či Jana Hartla. Hudbu k nahrávce složil korepetitor Ypsilonky, Dominik Renč.
Nové zpracování Strašidla cantervillského zdaleka není jeho první zvukovou adaptací. Každá z nich ale uchopila předlohu po svém a naložila klíčovou porci humoru na bedra jiných postav. V rámci zpřehlednění děje došlo vždy i k redukci počtu potomků manželů Otisových, jimiž původně jsou mladík Washington, patnáctiletá Virginie a nejmladší, bezejmenná dvojčata.
Nejstarší reprízované zvukové zpracování vzniklo roku 1969 jako „crazy“ muzikál. Dominantní komediální prostor přisoudila dvojrole strašidla a lorda Cantervilla Stanislavu Neumannovi. Tomu sekundovaly zejména Dana Medřická v úloze podivínské služebné a Vlasta Fabianová jako výstřední paní Otisová. Písničkami prošpikovaná nahrávka (stejně jako aktuální Supraphonská verze) vynechala postavy dvojčat. Mladší zpracování, natočené v Plzni roku 1987, přeneslo těžiště humorných situací právě na ně. Ze scénáře naopak zcela vypadl nejstarší syn. Tvůrci také výrazně přidali na strašidelné atmosféře. Jestliže byl v muzikálovém zpracování Neumannův duch hlavním tahounem komediální linky, Jaroslav Konečný ztvárnil své strašidlo bez humoru jako děsivého démona.
Nový Jiráňův scénář mrazení v zádech vyvolávat nechce. Trochu nepochopitelně hovorovou češtinou mluvící, neustále se popichující sourozeneckou dvojici Washingtona s Virginií ztvárnili Ondřej Rychlý a Tereza Císařová.
Středobodem nahrávky jsou však oproti předloze výrazně rozepsané party rodičů, Petra Čtvrtníčka a Jaroslavy Kretschmerové. Jejich slovní výměny jsou povětšinou vtipné, občas však trochu nucené. Děj doplňují nejen menší úlohy sira Cecila (Pavel Neškudla) a manželky Sira Simona (Lenka Veliká), ale i výraznější lord Canterville Jana Hartla. Roli lekavé, na rozdíl od Wildovy novely mnohem laskavější, služebné, zastala Růžena Merunková. Titulní úloha, šišlající a řetězy rachotící strašidlo Jiřího Lábuse, straší pouze pramálo. Do značné míry je pak ostatními zatlačeno do pozadí dříve, než stihne výrazněji projevit svůj charakter i motivace.
Jiráň se ve své režii už tradičně vyhýbá napětí a dramatičnosti, příběh tak plyne spíše poklidně na pohodové vlně. Předloha je v několika ohledech seškrtána, na mnoha jiných místech naopak rozšířena o dialogy a současné vsuvky. Tento přístup zvolili i tvůrci ostatních zpracování, Jiráňova úprava ale ze všech tří nejvěrněji zachovává charakter původního příběhu. Což koneckonců platí i pro onu menší míru strašení – Wildova duchařská komedie si spíše utahuje z dobových duchařských příběhů a skutečně hororové scény vlastně neobsahuje. Pokud nečekáte sebemenší mrazení v zádech, funguje nové zpracování jako lehká a nenásilná komedie vlastně dobře.